Článek
Lidská blbost mě vytáčí. Svoje i cizí. Tu cizí snáším podstatně hůř. U vlastní totiž většinou chvíli trvá, než ji odhalím. A když už ji odhalím, mívám připravenou slušnou řádku berliček. Úplné zdravotnické potřeby.
To tenkrát nešlo jinak. Neměl jsem všechny informace. Byl jsem unavený. Spěchal jsem pro dceru do školky. Někdo mě vyprovokoval. A vůbec, ono to nakonec dopadlo docela dobře. Ten kruháč byl špatně značený.
Kdežto když něco podobného provede někdo jiný, je to prostě blbec.
Stačí si ráno přečíst zprávy. Ukrajina, Rusko, Trump, Evropská unie, Babiš. Svět se nám pomalu rozpadá pod rukama a já mám během snídaně jasno, kdo za to může, co měl udělat jinak a jak bych to udělal já. Ředitel zeměkoule.
Samozřejmě z kuchyně. V tílku a trenkách. S hrnkem rozpustného kafe z Lidlu.
Nemám sice zkušenosti s řízením velmoci, vedením války ani správou Evropské unie, ale to mě nijak neomezuje. Od toho přece máme internet. Přečtu si několik titulků, projdu diskusi a najednou rozumím geopolitice lépe než lidé, kteří se jí zabývají celý život.
Tedy pokud s nimi souhlasím. Jestli ne, jsou to idioti.
A tak se rozčiluju nad lidmi, kteří mají moc, peníze, poradce a přístup k informacím, o kterých se mi ani nezdá. Vysvětluju jim, co by měli dělat, a divím se, že to ještě neudělali. Kdyby se mě někdo zeptal, možná bych dokázal vyřešit válku na Ukrajině během jedné návštěvy toalety. Jen bych si musel vzít telefon. A nabíječku.
Čím méně o něčem vím, tím jsem větší frajer a znalec. (Au, to bolelo)
Ale nechci se tu pouštět do politiky. Jednak bychom se pohádali, jednak bych musel připustit, že některé věci jsou složitější než nadávka v diskusi. A to by mi zbytečně narušilo dopoledne.
Přesuňme se raději domů. Tam jsem odborník na všechno taky, jen s tím rozdílem, že tady po mně někdo občas chce praktické výsledky. Výchova dětí je například krásná disciplína. Dokud ji člověk provozuje teoreticky. Vysvětlit, co by měl rodič dělat, zvládne každý. Dítě má poslouchat, rodič má zachovat klid, konflikty se mají řešit komunikací. Všechno to zní báječně.
Pak se vám potomek podívá do očí a oznámí vám, že poslal do háje učitelku.
„Cože si udělal, ty smrade?!“
A je po pedagogice.
Najednou nezachovávám klid. Najednou nekomunikuju. Najednou ze mě padají věty, které jsem jako dítě slýchal od vlastních rodičů a které jsem si kdysi slavnostně slíbil, že nikdy nevypustím z úst.
A když je vypustím, mám pro to samozřejmě dobrý důvod.
Dnešní děti jsou jiné. Doba je jiná. Člověk je pod tlakem. Nemůže být pořád dokonalý. To všechno je pravda.
Jenže když něco podobného provede jiný rodič, je to tyran, sociopat a blbec.
A co teprve manželství, práce, sousedské vztahy nebo obyčejné nakupování. Všude se najde někdo, kdo nás přesvědčí, že lidstvo udělalo zásadní chybu už tím, že mu dovolilo vstoupit do obchodu bez doprovodu.
Přitom ani já nejsem žádná výjimka. Jsem ajťák. To je diagnóza. Nadávám na Windows, programátory, uživatele a vesmír. „Pako!“
Všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo.
„Dobře. Jak to říkají ti chytrolíni?“
Poučka prostředního ukazováku: Člověk se nerad vidí jako původce vlastních problémů. Jednodušší je ukázat prstem.
Poučka svatého Občana: U cizích chyb jsme přísní. U vlastních chápaví.
Poučka lemry: To se nám to hoduje, když nám trouba půjčuje.
Poučka hejtra: Neznám náhodou jen půlku příběhu? A jednal bych sám opravdu líp?
„No to je ale blbost! Kdo to vymyslel?“
A tak stojím v koupelně před zrcadlem. Žádná velká chvíle prozření. Žádné dramatické světlo, žádná hudba, žádný hlas shůry. Jen já, trochu unavený chlap středního věku, který už by měl mít dost rozumu na to, aby věděl, že rozum se s věkem automaticky nedostavuje.
Koukám na sebe a zkouším přemýšlet. Jde to, ale dře to!
Kolikrát jsem někoho označil za blbce jen proto, že se mnou nesouhlasil? Kolikrát jsem se rozčiloval nad rozhodnutím, o jehož okolnostech jsem nevěděl skoro nic? Kolikrát jsem chtěl někomu vysvětlit, jak má žít, zatímco jsem si vlastní život rovnal pomocí izolepy a improvizace? A kolikrát jsem si svou chybu přiznal bez toho, abych k ní přiložil seznam omluvenek?
Zrcadlo mlčí. Naštěstí. Kdyby začalo odpovídat, měl bych sedm let smůlu a musel kupovat nové. Takže mám vůbec právo někomu říkat „blbče“?
Moment. Že by okamžik prozření?
Ne!
Nebudu tu sebereflexi přehánět. Člověk se přece nemusí změnit za dopoledne.
„Táto, brácha je blbej! Rozbil mi lego!“ No tak nic. Už musím.
Tak mě napadlo:
„Kolik už jste rozbili zrcadel vy?“
