Článek
Ráno, patnáct minut do práce, v ruce kafe, před sebou volný chodník. Moment pohody, než to začne: „Cink, cink!“ No jasně, cyklista. Zase uhýbám, i když bych vlastně nemusel. Ale kdo by chtěl řešit nehodu s chlápkem na kole, který má místo omluvy jen další „cink“? Napadlo vás někdy, že tohle cinkání znamená něco víc než pouhou výzvu k uhýbání? Třeba nám tím cyklisté sdělují: „Díky, že jsi dost slušný, abys mi uhnul.“ Nebo snad testují, kdo má silnější nervy? Co by se stalo, kdybych se jednou rozhodl neuhnout?
Kdo má na chodníku přednost?
Všichni víme, že chodník je ze své podstaty určen chodcům. Ostatně i slovo samotné to jasně říká. Jenže praxe je jiná. Jako bychom chodník každý den sdíleli s nějakou invazí, která zapomíná na svou cyklo-čest a pravidla. Čistě podle zákona může cyklista na chodník jen za určitých podmínek: buď je mladší než deset let, nebo je chodník přímo označený jako stezka pro chodce a cyklisty. Jinak tam prostě nemá co dělat. Ale znáte to. Není den, kdy by mě nějaký ten „městský jezdec“ nedonutil ukročit. Proč to tedy dělám? Čím mě zastrašili tak, že se automaticky stáhnu, jakmile uslyším cinkání za zády?
Cyklisté na chodníku: Proč to vlastně dělají?
Možná si říkáte, že pro cyklistu je jízda po chodníku prostě pohodlnější nebo bezpečnější, zejména v ranním provozu. Ale co my, chodci? Co když máme stejný nárok na svůj prostor? Kolikrát jsem viděl, jak se cyklista vyhýbá autům a přitom míjí skupinku lidí na chodníku, jako by tam ani nebyli. Přemýšlejí cyklisté někdy o tom, že náraz do člověka na chodníku může mít stejně závažné následky jako srážka s autem? Nebo je tu snad jiná logika: „Jsem rychlejší, mám přednost“?
Kde končí pohoda a začíná přestupek?
Všichni chceme do práce dorazit v pořádku. Pěšky, nebo na kole. Jenže přítomnost kola na chodníku dělá z příjemné ranní procházky soutěž o přežití. Představte si, že se ocitnete mezi dvěma cyklisty, kteří se navzájem předjíždějí. Cítíte ten adrenalin? Chodník není silnice, ale kolikrát to vypadá, jako by si to někteří pletli. A přitom na nich leží povinnost se omluvit nebo zpomalit.
Dvojí metr pro cyklisty: Co na to zákon?
Jak už bylo řečeno, chodník je pro pěší, a cyklisté na něj nepatří. Výjimky existují, ale neměly by být vykládány jako nepsaná práva. Přesto se tu nacházím každý den ve hře zvonítek a kroků, kde si tiše říkám: „Snad mi dneska nikdo nepřejede patu.“ Někteří z nás možná uhnou, protože nechtějí řešit nepříjemnosti nebo jim je to jednoduše nepříjemné. Ale co kdybychom se jednou rozhodli zůstat stát?
Existuje řešení?
Řešení se nabízí samo. Cyklisté by měli jezdit tam, kam patří: na silnici nebo cyklostezce. Zároveň však možná stojí za to uvažovat o úpravě infrastruktury, která by umožnila bezpečné a férové soužití cyklistů a chodců. Už dnes jsou například v některých městech vyznačené cyklostezky mimo chodník, což by mohlo být vzorem pro další lokality. Případně lze vytvořit pravidla pro cyklisty na chodníku, aby byl zajištěn bezpečný prostor pro všechny.
Konec cinkání?
Dokud však budeme neustále ustupovat, cyklisté budou chodník považovat za svůj nárok. Otázkou je, jak dlouho ještě vydržíme hrát tuhle ranní šarádu s cinkáním za zády. Možná jednou přestaneme uhýbat a ukážeme, že i pěší mají své místo ve městě. A třeba to bude zlomový okamžik, který povede k tomu, že chodník bude znovu sloužit jen těm, pro které byl původně určen.
Zdroje:
