Článek
Před nějakým časem jsem šel na oběd do nedaleké restaurace. Měl jsem štěstí a dostal prázdný stůl. Po několika minutách se přihrnula povodeň úředníků a zaplavila i můj stůl. Rázem jsem se ocitl ve společnosti 3 žen. Mladičká slečna kolem 20, cca 35letá paní a zhruba 60letá dáma. Asi z jedné kanceláře, protože u stolu velmi živě rozebíraly dříve započatý rozhovor. Ještě před polévkou jsem byl vtažen do učené disputace, jací jsme my muži neinteligentní tupci.
„Manžel mi dva roky sliboval dovolenou u moře, ale odbyl mě jen prodlouženým wellness víkendem!“ povídá paní. „Je to škrt! Před pěti lety sliboval Maledivy a skončili jsem v blbý Itálii.“ Dáma se jí snaží oponovat: „Máte 2 děti, maká celý den na stavbě a splácí hypotéku. Co chceš proboha? Já byla za totáče jednou v Bulharsku, a co?“ Do toho pípne slečna: „A miluje tě vůbec?“ Chvilku poslouchám, dělám, že tam nejsem a v duchu si říkám: „Tak takhle to funguje? Když nemám prachy na dovolenou, tak nemiluju manželku?“ Tři generace žen a každá to vidí jinak. Zkušenost? Jiná doba? Dumám nad jejich debatou, usrkávám horkou polévku a vtom se ozve dáma: „A co vy, mladý muži. Kam berete manželku letos na dovolenou?“ Začnu se dusit mrkví z polévky a zaskočené odpovídám: „Nikam. Máme 3 děti, splácíme hypotéku a musíme pokrýt celé prázdniny hlídáním. Bereme si dovolenou každý zvlášť.“ „Je stejný jak ten můj! Myslí jen na sebe. Všichni chlapi jsou sobci!“ rozhořčeně kontruje paní. Dáma se na mne chápavě usměje a mávne rukou, jako, že si z toho nemám nic dělat. Když začíná slečna o lásce a vděku, zrovna mi nesou gulášek a já nedůtklivě podotýkám, že jsem se přišel jenom najíst. Chvilku byl pokoj, ale slečna a paní neustále napadala dnešní muže. Neschopní, tupí, úchylové, žádná empatie a mnoho dalších velmi „lichotivých“ vlastností nám daly tyto odbornice na život. Dáma na mne znepokojeně pokukuje. Nejspíš čeká, kdy vyletím. A já si uvědomuji, že je to ze strany odbornic nejspíš provokace. Chtějí, abych vybouchnul a potvrdil jim jejich teorie o mužích. Tak to se nedočkají. Zhluboka jsem se nadechl, spolknul půl knedlíku a povídám paní: „Máte naprostou pravdu. Souhlasím se vším, co jste řekla. Vy ale milujete naše chyby, a proto si nás berete, že?“ Teď se pro změnu rozkašlala paní. Nebyla schopna promluvit. Slečna zrudla a dáma se začala smát. „Ten tě utřel, co?“
Další debata už pokračovala bez mé účasti. Nikdo se na nic neptal a muže nechaly na pokoji. Jen dáma na mne potutelně mrkala. Příběh s wellnessem měl však 3 konce. Paní si usmyslela, že to tak nenechá, vybere peníze z účtu a pojede k moři s kamarádkou. Slečna navrhovala rozvod, když jí manžel nemiluje natolik, že jí nezařídí ani odpovídající dovolenou. Dáma je poslala obě do háje s tím, že může očekávat rozvod ze strany manžela, pokud se rychle neuklidní. 1 příběh a 3 možné konce. Rychle jsem zaplatil, a ještě rychleji opustil restauraci.
Cestou zpět do kanceláře jsem se marně snažil pochopit rozhovor. Táta měl asi pravdu, když říkal: „Do ženských a do melounů nevidíš.“ Po práci jsem koupil kytku, doma ji věnoval ženě a políbil ji. „Za to, že jsi. Lásko!“
