Článek
Moje čtyřletá dcerka si to štrádovala k prolézačce - dvě klouzačky, tunel a síťový most. Co čert nechtěl, na téhle prolézačce už visela starší holka, tak 13 let. Kolem sebe další 4 děti ve věku 3-7 let. Asi sourozenci. Moje potvůrka je chtěla obejít a noha se jí propadla do otvoru v síti. Než jsem stačil zareagovat, pomohla jí 13letá slečna.
Vzhledem k tomu, že jsem je předtím zaslechl spolu mluvit ukrajinsky, zkusil jsem jí rusky poděkovat. Moje ruština ze základní školy sice zněla spíš jako směsice češtiny a mňoukání, ale ona se usmála a mávla rukou. V tom úsměvu jsem viděl tolik síly a laskavosti, že mi zatrnulo.
Po zbytek odpoledne si tahle skupinka jinak mluvících dětí hrála s mou dcerou. Postupně se přidávaly i další děti podobného věku. Vesele diskutovaly kdo ví o čem a já nechápal, jak si navzájem rozumí. Podotýkám, že moje holka nemluví dokonale. Začalo tam být velmi hlučno, a tak jsem poodešel k lavičce, posadil se a s úsměvem koukal na ten dětský Babylon.
Ale co se dělo okolo nás? Zatímco se naše děti bezstarostně bavily, všiml jsem si, že na ukrajinské děti někteří dospělí na hřišti hledí s nedůvěrou a pohrdáním. Někteří se jim vyhýbali, jiní si o nich šeptali. Bylo to zarážející a smutné. Proč se někteří Češi k těmto nevinným dětem, které už tak zažily tolik utrpení, chovají takhle? Je to strach z neznámého? Nechápavost? Neschopnost vcítit se do jejich situace? Hloupá propaganda o tom, že u nás jsou jenom ti bohatí Ukrajinci? Nebo jen obyčejná xenofobie, která se v posledních letech bohužel stává čím dál běžnější? Ať už je důvod jakýkoli, cítil jsem se trapně a dokonce jsem se styděl. Dětem to bylo naštěstí úplně jedno.
Při odchodu jsem zkusil „zamňoukat“ na pozdrav. Trapas! Dcerka naprosto samozřejmě řekla své oblíbené „čau“ a diblíci z Ukrajiny houkli: „Ahoj zítra!“ Ještě pár dní a dcerka je naučí česky. Tomu říkám výuka jazyka v praxi.
