Článek
Život s dětmi je jako nekonečný experiment. Vše, co uděláte, se okamžitě projeví v jejich chování, někdy i s překvapivými výsledky. Jedním z těch nejzajímavějších experimentů, které na mě psychologie „vyplivla“, je tzv. experiment s kamennou tváří. Máte si představit situaci, kdy naprosto vypnete všechny své emocionální projevy a nasadíte masku nehybnosti. Dítě se snaží z vás něco dostat, ale vy nereagujete. Zní to neškodně? Tak pojďme to otestovat.
První pokus: Když úsměv zmizí
Začínám doma u snídaně. Děti (mám tři) jsou plné energie. Moje nejmladší dcera se pokouší dosáhnout svého standardního „předškolního vyjednávání“. Typické situace: „tati, můžu si vzít ještě kousek chleba?“ V tuto chvíli spouštím svůj experiment. Přestávám reagovat, nehnutě ho sleduji a ani koutkem úst se nepohnu. Dcera znejistí. Po dvou vteřinách znovu opakuje svou otázku, tentokrát s naléhavostí v hlase. A já? Nic.
Druhý pokus: „Je tu někdo?“
Když si po půl minutě uvědomí, že se děje něco neobvyklého, začne přemýšlet, jak mě dostat z mé nehybnosti. Mírně povytáhne obočí, začne trochu kňourat. To ho však nevydrží dlouho. Přibližně za minutu už na mě řve: „Tati, proč na mě nemluvíš?“ A co dělám já? No, stále nic. Žádný pohyb, žádné emoce.
Výsledek: Chaos!
Tady přichází ta zábavná část. Starší syn už odhalil můj trik. Jenže dcera, vždy ta citlivější, se stane okamžitě obětí. Začíná tahat za mou ruku a hystericky se ptát: „Tati, co je ti?“ S přicházejícím chaosem si připadám jako superhrdina, který používá tajnou zbraň. Ale pak si uvědomím, že testovat děti touto metodou má své limity. Zvláště pokud vás nezvládnutá hysterická reakce může donutit začít smát se dříve, než experiment skončí.
Proč to děláme?
Podle psychologů je tento experiment ukázkou toho, jak děti reagují na emocionální odpojení. V reálném světě se může podobná situace odehrát například v momentě, kdy se rodič pohrouží do svých starostí a nevědomě přestane vnímat své děti. Děti jsou extrémně citlivé na naše reakce a potřebují je pro ujištění, že svět je stále v pořádku. Tváří v tvář chladné, nehybné tváři se ocitnou v nejistotě. Jakási „kamenná tvář“ tedy může být pro ně nesmírně frustrující a matoucí.
Děti vs. technologie
Smutnou pravdou je, že dnešní rodiče jsou často sami obětí experimentu „kamenné tváře“. Kolikrát jsme se ponořili do obrazovky telefonu, zatímco naše dítě se marně snažilo upoutat naši pozornost? V těchto chvílích zrcadlíme přesně to, co jsem já zkoušel vědomě během experimentu. Dítě nedostane zpětnou vazbu a začíná hledat způsoby, jak nás znovu připojit do reality. A pokud to nepomůže, frustrace eskaluje.
Jak to udělat správně?
Psychologové doporučují, abychom si byli vědomi těchto situací a pokud možno se jim vyhýbali. Neříkám, že bychom měli být neustále v pohotovosti a reagovat na každé „mami, tati“, ale ignorovat dítě, byť jen krátkodobě, může mít nečekané následky. Ať už jde o to, že dítě začne pochybovat o vaší lásce, nebo prostě přijde s nápadem rozbít vaši „kamennou tvář“ třeba rozlitím džusu po celém stole.
Nezapomínejte reagovat
Celý tento experiment mi otevřel oči. Přišel jsem na to, že děti, ať jsou jakkoliv hlučné a náročné, si nezaslouží „kamenné“ rodiče. A že i v době, kdy nás technologie pohlcují, bychom měli zůstat přítomní. Koneckonců, ne vždy je zábavné sledovat, jak dítě propadá panice kvůli našemu „testu“.
Zdroje:
