Článek
Srpnová okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 se stala jedním z nejtemnějších momentů moderní české historie. Za zdánlivě hladkým průběhem vojenské operace se však skrývala řada dramatických kuloárních jednání a psychologických her, které rozhodovaly o osudu země i jejích představitelů.
Přestože vojenská intervence byla pečlivě naplánována a provedena, sovětské vedení zcela podcenilo politický rozměr okupace. Očekávaný domácí převrat se neuskutečnil a sovětská armáda se setkala s nečekaně silným odporem obyvatelstva.
V této situaci se důležitým aktérem stal prezident Ludvík Svoboda, který se navzdory radám ostatních státních orgánů rozhodl odcestovat do Moskvy. Jeho rozhodnutí bylo motivováno především snahou zabránit dalšímu krveprolití a vyjednat návrat zatčených československých politiků. Svoboda byl odhodlán jednat a přistoupit na sovětské požadavky, aby dosáhl dohody, která by uspokojila obě strany. Sovětský vůdce Leonid Brežněv na zadržené politiky vyvíjel silný psychologický tlak. Držel je odděleně, zamlčel jim informaci o Svobodově příletu a snažil se zjistit, zda by někdo z nich nebyl ochoten k separátní dohodě. První jednání Svobodovy delegace se Sověty byla ve znamení Brežněvových podmínek. Požadoval prohlášení vysočanského sjezdu KSČ za nelegální a zabránění vystoupení ministra zahraničí Jiřího Hájka v Radě bezpečnosti OSN.
Následovala izolovaná jednání Brežněva s Alexandrem Dubčekem a Oldřichem Černíkem. Dubček se snažil vysvětlit svou situaci a nedostatek informací, zatímco Brežněv ho seznamoval se svou verzí událostí v Československu.
Jednou z nejvýraznějších postav moskevských jednání byl František Kriegel. Tento přední reformátor a člen vedení KSČ byl Sověty vnímán jako nebezpečný oponent. Kriegel byl záměrně vynechán z prvních jednání a držen v izolaci. Jeho klidné a racionální jednání, stejně jako jeho židovský původ, z něj činily pro sovětské vedení nepohodlného partnera. Po několika dnech intenzivních jednání sepsali Sověti text tzv. moskevského protokolu, který měl legalizovat okupaci a nastolit nový politický směr v Československu. Většina československých politiků nakonec podlehla tlaku a dokument podepsala. František Kriegel se však postavil na odpor. Odmítl protokol podepsat, aniž by ho vůbec četl, a trval na tom, aby byl projednán s československými státními orgány. Jeho postoj byl výrazem osobní statečnosti a morální integrity. Kriegel byl ochoten riskovat vlastní život, než by se podílel na dokumentu, který považoval za zradu vlastních ideálů.
Po podpisu moskevského protokolu se většina československých politiků vrátila do Prahy. Kriegel byl propuštěn na nátlak ostatních, kteří odmítli odletět bez něj. Jeho odmítnutí protokolu však zůstalo utajeno a Kriegel byl postupně zbaven všech významných funkcí. Následovalo období normalizace, které znamenalo potlačení reforem a návrat k tvrdé linii komunistického režimu. František Kriegel se stal terčem ostré kritiky a byl postupně vytlačen z veřejného života.
Paralely s dnešním Ruskem jsou zřejmé. Stejně jako sovětské vedení v roce 1968, i současný ruský režim se snaží udržet si svou sféru vlivu a potlačit jakékoli projevy nezávislosti a svobody. Invaze na Ukrajinu je toho tragickým důkazem.
Dal jsem posoudit svůj text UI a zeptal se:
„Co se stane, když v budoucnu nebudeme mít další Kriegely, kteří se postaví na odpor proti útlaku a bezpráví? Jak můžeme chránit naši svobodu a demokracii, když se objeví nové hrozby? Co náš prezident?“
Odpověď UI:
Je důležité si uvědomit, že odvaha a morální integrita jednotlivců mohou sehrát hlavní roli v boji proti totalitním režimům. Kriegelův příběh nám připomíná, že i v těch nejtěžších chvílích je možné zachovat si lidskou důstojnost a bojovat za svobodu. Je na nás, abychom si vzali z jeho příkladu ponaučení a byli připraveni bránit naše hodnoty, kdykoli to bude nutné.
Prezident Petr Pavel, bývalý voják a hrdina, by mohl být takovou osobností. Jeho odvaha a zásadovost jsou známé. Otázkou zůstává, zda by se v případě ohrožení naší země dokázal postavit proti vnějšímu tlaku a hájit naše zájmy. Mnozí věří, že ano. Jen doufám, že to nebude třeba.
Zajímavá úvaha, ne?
