Článek
Tak jsem se zase jednou stal terčem internetových vtipálků. Tentokrát kvůli tomu, že jsem se ve svých sedmačtyřiceti letech opovážil nazvat tatínkem. Prý jsem na to starý, prý si mám říkat dědeček, nebo rovnou fosilie. No, co vám mám povídat, smíchy jsem málem spadl ze židle.
Ale vážně, přátelé, co je to za nesmysl? Věk je přece jenom číslo, a navíc, dneska už přece není nic neobvyklého mít děti po čtyřicítce. Ba co víc, díky moderní medicíně a asistované reprodukci se rodiči stávají i lidé podstatně starší. A co teprve ti, kteří si osvojí dítě, nebo se stanou pěstouny? Tam už věk nehraje vůbec žádnou roli.
Takže milí komentátoři, než začnete sypat jeden vtípek za druhým, zkuste se zamyslet nad tím, jestli náhodou nejste trochu pozadu. Svět se mění, a s ním i představy o tom, co je „normální“. A věřte mi, že být tatínkem je mnohem víc než jenom věk. Je to o lásce, péči, odpovědnosti a nekonečné trpělivosti. A tohle všechno se dá zvládnout v jakémkoliv věku, pokud máte to správné nastavení.
Jasně, občas to není žádná sranda. Když se moje dcerka ptá, proč už nemám tolik vlasů jako ostatní tatínkové, nebo proč se zadýchávám při běhání, musím trochu improvizovat. Ale nakonec vždycky najdeme nějaké vtipné vysvětlení, které nás oba pobaví. A co je důležitější, moje dcerka ví, že ji miluju a že pro ni udělám cokoliv. A to je to jediné, na čem opravdu záleží.
Takže až mě zase uvidíte psát o svých tatínkovských zážitcích, nebo se chlubit fotkami své dcerky, nepozastavujte se nad mým věkem. Raději se zamyslete nad tím, co to znamená být dobrým rodičem, a jestli náhodou nemáte taky nějaký ten vtípek na téma „tatínek na baterky“. Společně se zasmějeme, a třeba se i něco nového naučíme.
