Článek
Ano, čtete dobře. Mé drahé ratolesti platí doma za jídlo. A že toho spořádají. Dvakrát náctiletý puberťák a jedenkrát princeznovské torpédo. Všichni tři Otesánci neotesaní a nenajedení. Příležitostně až nenažraní. Každodenní otázka manželce cestou z práce: „Mám něco koupit?“ se stala zbytečnou. Ano. Mám. Pokaždé!
Mizející finance, narůstající hora špinavého nádobí, prach pod gaučem, pubertální binec v pokojíčku a drahota mě donutili k činu. Dokonce zločinu.
Zaměstnávat děti se může v České republice až od patnácti let, tudíž nejen že jsem otec rabiját, ale navíc jednou nohou v kriminále za otročení mladistvých.
Moji dva dětští otroci donedávna museli zcela zdarma vysávat, uklízet a vytírat. Teď jsme přeskočili několik historických etap rovnou k ranému kapitalismu. Dětičky musí platit. Ne však penězi. Prací.
Někdo by mohl namítnout, že se jedná o výměnný obchod, ale chyba lávky. Účet z obchodu rozpočítám na nenasytné hlavičky a ty následně zaměstnají své ručičky. A to nejen u počítače či mobilu.
Příklad. Čtrnáctiletý syn se dal na cvičení a zdravou stravu. Kupovali jste v poslední době ovčí nebo kozí sýr? Žitný chléb? Kvalitní kuřecí prsa? Ano? Tak si to vynásobte dvěma. A to prosím na jednu hlavu! Dnešní rozúčtování: tři čerstvé ovčí sýry s česnekem, žitný chléb a vanička rajčat. To je cca 450 korun. Což pro mého syna znamená: třikrát týdně vysát celý byt, uklidit si svou půlku pokoje, vynášet koš a dokonce si sám udělat snídani.
Kapitalista vykořisťovatel je mé druhé jméno. Alespoň syn se tak tváří. Samozřejmě kydá jedovatosti na šestnáctiletého bratra: „On nic dělat nemusí? Vždyť pořád žere a necvičí. Tati, von mi rozkopává srovnané boty!“ „Ale chlapče, zvykej si na normální pracovní proces,“ odpovídám a matně si vzpomenu na minulý týden, kdy rozkopával boty mladší staršímu. Úplně jako u nás v práci.
Šestnáctiletý hromotluk neprotestuje, pracuje a dokonce by se dalo říct, že odvádí dobře zadaný úkol. Ale! Trpí recidivní sklerotýdou. „Už sis vynesl ten koš? Máš uklizené ty trenky, co jsem ti vyndal ze sušičky? Co ten po vytírání zapomenutý kýbl?“ Dva až tři dotazy na každý úkon jsou celkem běžnou normou.
Je zajímavé, že v otrokářském systému žádný z těchto problémů nenastával. Faktem zůstává, že to bylo před pubertou a pomyslný bič v podobě odebrané napájecí šňůry od počítače jim neustále hvízdal nad hlavami. Že bych aplikoval Cimrmanův krok stranou?
Když budou huhlat, flákat se a zapomínat, zapráskám bičem! Když to flákám v práci, seberou mi odměny. Tak proč bych jim nemohl sebrat šňůru?
Pětiletá princezna je mazánek. Maminka jí ráno udělá toust s máslíčkem a medem, tatínek nabídne teplé mléko. Vše zdarma. Ona si pak sice nasype piškoty do misky a na nabízené jídlo hodí opovržlivý pohled, ale co bychom pro ni neudělali, že? Holt vyrovnaná výchova.
Ovšem zde zafungoval jiný obchodní model. Úplatky. Po příchodu do práce si jdu pověsit kabát a schovat čepici do kapsy, která se tam nechce vejít. A hele, krabička lentilek. Odpoledne volá manželka, že našla v kapse máslové sušenky. Je to šikulka, ta naše kudrnatá raketka. Už v pěti letech přišla na to, že když nechceš makat, musíš uplácet.
