Článek
Děti vám zkrátka nečekají na pokyn. Nečekají na rozpočet, povolení ani barevné vzorníky. Děti rekonstruují, když cítí inspiraci. A moje dcera měla včera velký umělecký záchvat.
Z pokojíčku si přitáhla veškerý kreativní arzenál: samolepky, třpytivé magnety, notýsek s propiskou, dvě růžové rukavice a očka jako talířky. Cíl mise: kuchyňská lednice. Ta krásná, drahá, nerezová, co nás stála víc než naše první auto.
Bez varování. Bez konzultace. Bez architekta.
V momentě, kdy jsem v kuchyni uslyšel známé „cvak… cvak… šust… tap“, bylo jasné, že se cosi děje. A ano – dělo se. Přišoupla si židli k lednici a dala průchod uměleckému zápalu. (Když si přišoupnu židli já, vítězí žravost.)
Drahá lednice zářila jak japonská reklama na šťastnou rodinu. Motýlci, kytičky, barevná písmena, magnetky s očima a uprostřed růžový notýsek s nápisem: „Sešit pro důležité poznámky“. Podepřený propiskou. Designová symetrie podle školkové estetiky.
Na spodku nápis:
HA = 8L6 ???není osmička spíš zrcadlové B???
Nevím, co to znamená, ale nejspíš to byla šifra pro přistání mimozemšťanů. Nebo vzkaz pro tátu: „Nešahej na to, je to moje!“
Dvě červené chňapky visí přesně tam, kde máme senzor na automatické otevírání. Už nefunguje. Ale nevadí. Prý je to „umělecký závěs na ruce“.
A víte, co je na tom nejlepší?
Manželka přišla… podívala se… a usmála se.
Neřekla ani slovo. Nepraštila se do čela, nezalapala po dechu. Jen ten mateřský, tichý, rozplývající se úsměv. Kdybych to udělal já, visím hlavou dolů z balkonu ještě teď.
Znamená to snad, že když muž zkrášlí lednici, je za blázna, ale když to udělá pětiletá umělkyně, je to roztomilé? Zřejmě ano. A víte co? Nevadí.
Protože pokaždé, když jdu pro mléko, musím se usmát taky.
