Článek
Uřvaný soused je dar z nebes pro mě, občas řvoucího otce a manžela.
Ano, přiznávám. Už jsem o tom psal. Jsem někdy hlučný.
Příliš hlučný. Na můj vlastní vkus.
O manželce a dětech ani nemluvím.
Těm má „velká slyšitelnost“ vadí také.
Jenže… na souseda nemám.
Ten člověk je orchestr.
Řve na záchodě.
Řve cestou do koupelny.
Řve v kuchyni u snídaně.
Řve u televize.
Řve u oběda.
Pak si dá reprízu u televize.
A u večeře své hlasivky dorazí hlasitým poděkováním, že jídlo stojí za starou bačkoru.
Ne, on není jen hlučný.
On je hádavý. Útočný. Systematický.
V okruhu několika partají to víme všichni. Panelák má díky němu společný program bez nutnosti kabelové televize.
Ze začátku jsem nadával. V duchu i nahlas.
„Co to je za materiál?“
„To nemůže mluvit normálně?“
„Má doma mikrofon napojený na obecní rozhlas?“
Pak jsem si uvědomil, že jeho řev je vlastně terapie.
Trpím dnes už poměrně vzácnou chorobou.
Jmenuje se sebereflexe.
Je to takový ten stav, kdy si po výbuchu uvědomíte, že jste to přehnali.
Kdy si všimnete, že děti ztichly víc, než je zdrávo.
Kdy manželka místo odpovědi zvolí ticho, které řeže víc než cirkulárka.
Dřív jsem měl tendenci myslet si, že „já přece nekřičím“.
Já jen mluvím důrazně.
Intenzivně.
S energií.
Pak soused spustil.
A já pochopil, že existuje vyšší liga.
Jedno ráno jsem slyšel:
„KDO ZASE NEZAVŘEL PASTU NA ZUBY?!“
Evidentně strategický objekt velitelského zájmu.
Odpovědí mu bylo ticho.
Pak další výkřik.
Pak bouchání dveří.
Seděl jsem u stolu, mazal dětem rohlík a najednou mi došlo, že přesně takhle může znít cizím lidem i můj „lehce zvýšený hlas“.
Rozdíl je jen v decibelech a ve schopnosti omluvit se.
Ten muž se totiž neomlouvá.
On graduje.
Je to tříchodové menu hněvu.
Snídaně – předkrm.
Oběd – hlavní chod.
Večeře – dezert s výbušnou polevou.
A já si začal všímat, že pokaždé, když on spustí, já instinktivně ztiším.
Jeho třikrát denně dávkovaný řev mi pomáhá držet ten můj pod kontrolou.
Když mě doma něco nadzvedne – rozházené boty, mokrý ručník na posteli, otázka „tati, kde mám nabíječku?“, kterou jsem slyšel už čtyřicetkrát – nadechnu se…
A v tu chvíli se z vedlejšího bytu ozve:
„TO SNAD NENÍ MOŽNÝ!“
A já si řeknu:
Ne. Takhle znít nechci.
On je můj maják.
Ukazuje mi, kam neplout.
Jeho hlasivky mi dávají jasně znát cíl, kterého nechci dosáhnout.
Zvláštní je, že ho vlastně vůbec neznám.
Nevím, co ho trápí.
Nevím, proč je pořád naštvaný.
Nevím, jestli takhle mluvil vždycky, nebo ho k tomu dovedl život.
Ale vím jedno.
Děti u nás doma už několikrát řekly:
„Tati, buď rád, že nejsi jako on.“
To je věta, která vás zastaví.
Ne proto, že byste byli svatí.
Ale proto, že víte, že jste občas balancovali na hraně.
Možná každý chlap občas zvedne hlas.
Možná každý táta někdy bouchne dveřmi.
Možná každý manžel občas utrousí poznámku, kterou by měl raději spolknout.
Ale ne každý má za zdí živou ukázku toho, kam až se to dá dotáhnout.
Takže ano.
Děkuji, milý hlučný pane.
Děkuji za sebe i svou rodinu.
Díky vám jsem zjistil, že být slyšet neznamená být respektován.
Že hlasitost není autorita.
A že největší síla je někdy v tom, když dokážete ztišit sami sebe.
Neříkám, že jsem tichý jako knihovník po zavíračce.
Pořád jsem občas hlasitý.
Pořád někdy přestřelím.
Ale když už zvedám hlas, někde v hlavě slyším ozvěnu z vedlejšího bytu.
A ta mi říká:
„Takhle ne.“
Možná bych měl u něj jednou zazvonit.
Nepůjdu si stěžovat.
Přinesu mu dort. Třeba ten obrněný krtinec.
A řeknu mu:
„Nevíte o tom, ale jste můj osobní trenér sebeovládání.“
Jen mám trochu obavu, že by mi odpověděl.
Hlasitě.
