Článek
V posledních letech jsem četl mnoho článků na téma: „Mohou rodiče s dětmi do restaurace?“. Na toto téma bylo řečeno snad vše, takže nemá smysl téma dále rozvíjet. Po nedávné návštěvě pizzerie mne však napadlo téma velmi podobné, neméně důležité: „Mohou děti s rodiči do restaurace?“. Ano, čtete dobře. Ne, nezbláznil jsem se. Ihned objasním.
S čtyřletou dcerou jsem se nedávno vydal do pizzerie v lázeňském městě. Byli jsme zde na dovolené a já ji chtěl odškodnit za několik předchozích dní mé kuchyně. Tousty, kolínka a rýže se přeci jen poměrně rychle přejí. Pizzerie měla venkovní terasu se šesti stoly. Obrovské slunečníky zajišťovaly chládek v parném dni a krom jednoho stolu bylo všude volno. Na stolech byly popelníky, a i když jsem věděl, že je tam povoleno kouřit, risknul jsem to. K mému rozhodnutí přispěl i fakt, že kouřící hosté u obsazeného stolu cigarety uhasili, když viděli, že jdu s malou dcerkou. Velmi ohleduplní lidé.
Asi 10 minul po objednávce se nahrnula na terasu masa dětí s hromadou dospělých a dvěma kočárky. Asi tři až čtyři rodinky. Srazily zbývající stoly a začala velmi hlučná vřava, ke které se má dcerka okamžitě připojila. Ihned jsem si vzpomněl na články a zcela chápal zmiňované nápisy: „Dětem vstup zakázán“. Přinesli nám pizzu a vší vůlí a fyzickou silou se mi podařilo přimět dceru něco sníst. Ale ouha! Rodičům od hlučících rošťáků přinesli pivečka, kafíčka, džusíky a čtyři z nich si zapálili. V tu ránu připomínala terasa udírnu.
Já vím. Kouření povoleno. Mohl jsem s tím počítat. Ale rodiče s tolika dětmi? Navíc „udili“ i mou dcerku. Ohleduplný pár začal decentně pokašlávat, a nakonec to paní nevydržela a upozornila kuřáky, že jsou zde děti. „No a co? Jsme venku. Tady se kouřit může!“ odsekla asi třicetiletá maminka. To bylo v naprostém kontrastu s tím, co jsem si představoval a četl o moderním rodičovství. „Tak vy ve všech médiích hubujete, že děti nepouštějí do restaurací? Děti jsou v pohodě. Vás by tam neměli pouštět!“ pomyslel jsem si naštvaně.
Začal foukat vítr, rozptýlil dým a trochu i mou zlobu: „To bude nějaká výjimka. Uklidni se chlape a neházej je všechny do jednoho pytle. Taky nejsi bez chyby. Nenech si kazit náladu.“ Než jsem snědl svoji pizzu, měli tatínkové druhou rundu. Dcera se s jídlem loudá, takže něž snědla druhý kousek pizzy, dopíjeli páni tvorstva třetí kus. Maminky přešly na prosecco a popelníčky se vesele plnily. Jedno dítko v kočárku se rozplakalo a má dcera s kusem salámové pizzy okamžitě běžela kolegu uklidňovat. Jenže to chudák nevychytala a zasypala chlapečka salámem. Maminka malého uzenáče nezůstala nad věcí a dcerce vynadala. Zloba se mi vrátila a velmi chladně jsem paní usadil. Přiběhl zmatený personál a začal sondovat situaci.
Chtěl jsem vše vysvětlit, ale byl jsem „ukamenován“ davem. Ohradil jsem se kvůli kouření a situace se opakovala. Paní číšnice se mi omluvila, ale potvrdila práva kuřáků. Tak jsem sklapl, nechal si zabalit zbytek pizzy a za posměšků pánů otců vypadl, jak nejrychleji to šlo. Alespoň jsme dostali zadarmo krabici na pizzu. Dceři to bylo naštěstí fuk. Hlavně, že měla pizzu.
Jako zcela nemoderní rodič jsem do té chvíle záviděl mladým a moderním rodičům jejich jasnou představu o výchově a právech jejich dětí. Po této příhodě jsem trochu ubral ze své závisti. Možná, ale vážně jen možná, budou mladí rodiče také jen lidé, jako jsem já.
