Článek
Nedávno byl u nás ve městě veletrh celoživotního vzdělávání. Jako zodpovědný otec velkého sedmáka a přerostlého osmáka jsem je oba nahnal do náruče asi třiceti vzdělávacích institucí, které tam měly stánek.
Když jsem před více než třemi dekádami končil základní školu, neměl jsem ani ponětí, co chci v životě dělat, a tak jsem vzal za vděk asi 200 metrů vzdálenou průmyslovkou. Nějak jsem to středoškolské vzdělání doklepal, ale vůbec mě to nebavilo a nikdy jsem se vystudovaným oborem neživil. Této zkušenosti jsem chtěl své kluky ušetřit a vzal je na zmíněný veletrh s nadějí, že si vyberou, co je bude bavit. A dokonce možná nebudou následovat svého otce lenocha a vystudují vysokou školu.
Byl tam nával. Zodpovědných rodičů tam bylo mraky. Stejně tak jejich otrávených ratolestí. „Mami, proč tam musím? Mami, to je trapný! Tati, mě se tu nelíbí!“ ozývalo se ze všech směrů od dětiček. „Chtěla jsi dělat kadeřnici, tak si zjisti, co to obnáší! Koukej padat k tomu stánku gymnázia! Pane mistr, tady vedu našeho Petříka,“ znělo od napjatých rodičů.
Já mám naštěstí u kluků autoritu, takže se omezili pouze na otrávené obličeje a občasné: „Kdy už půjdeme domů?“ Nakonec můj 183 cm vysoký chlapeček stanul před o hlavu menším zástupcem školy, která ho zajímala, a k mému úžasu se mezi nimi rozběhla čilá konverzace. Mladší se zatím sápal ke stánku s virtuální realitou, kde škola inzerovala IT obor. Ulevilo se mi. Ne na dlouho.
Nedaleko nás byl stánek gymnázia, kde ztepilá maminka přesvědčovala dceru o nutnosti vystudovat gympl. Vložil se do toho pan učitel a chlácholil maličko vyděšené děvče, že přijímačky zvládne a maturitu taky. „Mami, co je to ta maturita?“ vyhrkla dívka. „To jako budu muset dělat zkoušky teď a za čtyři roky zase? To je nějaká blbost, ne?“ To už jsem koukal na holčinu s vyvalenýma očima. Štěstí, že si mě maminka, ve svém oprávněném vzteku, nevšimla.
Z tranzu mě vytrhl můj starší syn, který se zrovna ptal zástupce školy, z čeho se bude maturovat a jestli mají na škole internát. Uvnitř jsem si oddechl: „Ty můj šikulo jeden!“ Mladší zatím testoval nejnovější výstřelek virtuální reality.
Ano, dnešní děti jsou jiné. Mají mobily, YouTube, umělou inteligenci… jejich svět je plný informací a zdá se, že školu vlastně skoro nepotřebují.
Občas mě děsí, že ani neví, co je maturita, ale co když mají pravdu? Možná je budoucnost vzdělávání o něčem úplně jiném, než si myslíme. A co když je čeká něco většího, než jsme si kdy dokázali představit?
Tak či onak, z veletrhu jsme nakonec odcházeli s pocitem úspěchu. Kluci si našli své oblasti zájmu a já si mohl dát za úkol jediné: Nezbláznit se z toho, co přijde dál.
