Článek
Toto nebude článek o sexuální výchově dětí, či polemika o počtu jakýchkoliv pohlaví. Ani o nemístné hlášce dítka v „dobré“ společnosti, které uvede oba rodiče na pokraj infarktu. Kdepak! Jen o způsobu chápání světa pětileté princezny, procházce po dešti a závodu slimáků po lese.
Pršelo. Hodně pršelo. V neděli. Koukat na pohádku, stavět kostky, případně česat s dcerou panenky se mi už nechtělo. Maminka v obýváku zápasila s žehličkou u anglické detektivky a já využil chvilku její nepozornosti. Potajmu jsem dceru oblékl do tepláků, zabalil bonbóny jako utišující prostředek, do batohu přibalil pláštěnky a hajdy do lesa.
Před domem jsem musel zaplatit dceři slíbený sladký úplateček za mlčení a koukání se jinam při útěku z domu. Dcera je totiž maminčin neplacený informátor. Jak tatínek něco projede, okamžitě podá raport. Jeden bonbón jí však zavře pusu. Aspoň na pár minut, než dojdeme do lesa.
Les po dešti je pro dospěláka romantická nádhera. Slunce prosvěcuje kapky na stromech, z porostu stoupá pára a po pěšině závodí slimáci se žížalami, kteří z nich dřív skončí pod botou dupajícího člověka.
Pro dítě je mokrý les zdrojem dobrodružství v podobě přískoků do louží vpřed, šťourání klackem do něčeho, co sice může být bahno, ale také opomenutý výkal, a polemikou, zdali mají slimáci pindíka. Žížaly však přinášejí pocit tajemna. Chvilku krátká, chvilku dlouhá a nakonec zmizí v zemi.
Procházka byla dlouhá, a tak jsem na lesním palouku rozložil celtu a udělal zálesácký piknik. Nabídl jsem dceři vodu z čutory a pytlík gumových bonbónů. Jenže potřebovala čůrat. Je sice plně soběstačná, ale před ulehnutím na celtu si sundala botičky. Dámička. Poskytl jsem jí při úkonu otcovskou oporu. Následně jsem ji postavil s tím, že hygienu a oblečení nechám na ní. Do ruky jsem si připravil sáček se sladkostmi.
V tom na palouček vyběhla smečka tří psů, připomínajících krysodlaky ve slušivých pláštěnčičkách. Za nimi dvě dámy ve větrovkách stejného designu. Jak nás uviděly, přestaly si všímat psů a zapředly vášnivý rozhovor. Ani se jim nedivím. Na celtě se tam válel chlap s bonbóny v ruce a nad ním malá holčička s tepláky na půl žerdi. Tomu se, dámy a pánové, říká mít předsudky.
Nechal jsem dceru doobléknout a dělal jakože nic. Sice se mi také chtělo ke stromečku, ale tím bych situaci asi moc nevylepšil.
A dcerka situaci nasadila korunu prohlášením: „Tati, mně kouří čůránky!“ Netušil jsem, co všechno se doneslo větrovkové partě, ale riskovat nebylo třeba.
A tak jsme šli domů.
Maminka zatím zvítězila v souboji s pračkou a sušičkou. Na tatínka zbyl důležitý úkol – poskládat do skříně poražené ručníky. Dopřál jsem manželce kávu a prezentoval své lesní úspěchy. Náhle přiběhla malá rozumbrada s panenkou.
„Maminka má pipinku, táta žížalu!“
Žena převrhla kafe, vdechla právě konzumovaný koláč a lehla pod stůl. Nechápal jsem dceřiny asociace či dedukce. Asi se přejedla bonbónů.
Já tedy opravdu nevím, co na tom bylo k smíchu.
