Článek
Jsem tlustej! Nikoliv obézní, silný, kypřejší a už vůbec ne plnoštíhlý. Taktéž mne nevystihuje spisovnější „tlustý“. Nejlépe na mě zapůsobilo (i vystihlo) doktorovo: „Chlape, vy ste tlustej! Dělejte s tím něco!“ Eufemismy, podle mého, zabraňují prostorově výraznějším uvědomit si fakt, že jsou bečky.
Jistě, jistě. Máme tu všeobecně preferovanou korektnost a údajnou lidskou touhu nikomu neublížit. Chudák, mohl by se sesypat, kdyby někdo někoho označil za „tlusťocha“. Taktéž nepřímé vnucování víry v absolutní normálnost „být obézní“. Normální to není. Je to nezdravé! Proč by jinak měli v blízké budoucnosti praktici monitorovat kulaťoučké ratolesti?
No jo, ale co s tím mám dělat. Nejsem a nikdy jsem nebyl sportovec. Cyklistika mě baví, ale bohužel mám málo času. A to platí o většině sportovních aktivit. Co zbývá? Chůze. A ne, není to ta rychlochůze s hůlkami.
Chodím do práce, do krámu, do lesa, do kočičí kavárny a občas i nakoupit. Když mě manželka nechá. Ročně to dělá hodně přes tisíc kilometrů. A to nepočítám túry a dovolené, kdy toho nachodím ještě víc. A to chce pořádné boty.
Vybírali jste v posledních letech pořádné boty? A teď myslím boty v cenové relaci do tří tisíc. Pokud si vyberete trekové boty a máte normální váhu, tak vám vydrží. Ale co my, chůzi milující Budulínkové?
My jsme pro boty z katalogu něco jako crash test pro auta – jen s tím rozdílem, že auto po nárazu odvezou do servisu, ale boty už nikdy neobují. Reklamní fotky přitom vypadají skvěle: opálený horal, štíhlý jako tyč od stanu, skáče z kamene na kámen v zářivě čistých botách. Já v nich ujdu dvě výpravy a podrážka má tvar mapy Evropy, špička se loupe jako stará omítka a vnitřek páchne, jako by v něm přenášeli stádo koz.
Když se v obchodě zmíním, že chci boty „na chůzi, tak tisíc kilometrů ročně, váha přes metrák, žádná legrace“, prodavač na mě kouká, jako bych právě požádal o letenku na Mars. Případně se rozhovoří o nadužívání bot či o jejich nevhodném používání.
Ach jo, kde jsou ty staré, zlaté a nesmrtelné pohorky! Avšak nevím, co by na ně řekli v práci.
Pak mi prodavač doporučí model „pro náročné“, který vydrží dvě sezóny… jen u lidí, co váží sedmdesát kilo a jejich největší terénní výzva je koberec v obýváku.
Možná by výrobci měli začít testovat boty na nás, prostorově výraznějších. Když boty přežijí Budulínka s batohem, co si vezme svačinu pro čtyři a přidá k tomu šest litrů vody „pro jistotu“, přežijí úplně všechno.
A teď to nejhorší. Šmajdám já, šmajdáš ty, šmajdá celá rodina. Když vidím náš rodinný botník, mám pocit, že všichni máme jednu nohu kratší. Klukovi koupím boty s fajfkou a za pár neděl půl paty pryč. Jako rodič jsem prostě zklamal. Všechny mé děti šmajdají! Ovšem manželka taky, takže kdo ví, třeba je to podnebím.
U pohorek jsem jednoduše zašel za ševcem (pro mladší ročníky – opravář obuvi) a nechal si sešmajdanou podrážku vyměnit. S botami za tři tisíce a speciálně nepřilnavou podrážkou mě hodný pán vyhodil ze dveří, že to jsou šunty!
Dlouho, předlouho jsem vybíral pro mne vhodné boty. Dokonce jsem porušil zásadu „tří tisícovek“ a koupil boty za pět. Vydržely od března do listopadu téhož roku. Pak upadla podrážka. Reklamace neuznána. Asi je stálým nošením nadužívám. I když u trekových bot… no nevím. Předpoklad, že se v nich bude hodně chodit, je asi mylný.
Nakonec jsem zakotvil u známé německé značky, běžně dostupné a cenově přijatelné. Výdrž dvě sezóny. Mají všechny moderní vymoženosti a nesmrdí z nich nohy. Manželka neustále hlídá posledně zmiňovanou vlastnost a chválí mě za výběr, řka: „Klidně si kup boty za desítku, jen když k nám může vstoupit návštěva bez plynové masky!“
A já? Já chůzí držím váhu v mezích dnešní normálnosti. Dokonce si občas zaprasím v rychlém občerstvení. Rozhodně nepatřím do kategorie hubeňour. (Není to také nepovolený termín?) Řekněme, že jsem chodící Budulínek, který se snaží, aby si tkaničky od bot nemusel vázat s asistencí dětí.
