Článek
Takže knížka opravdu vyšla. Ovšem teď se musím nakrucovat před objektivem fotoaparátu, aby se také prodala. Já, coby objekt (oběť) reklamy. Pardon. Má kniha. Ještě pořád si na to zvykám.
Spisovatel? Já? Těžko. Autor? Možná. Vlastně jistě. Texty jsem napsal já, ale jen tak, jako když vyprávím příhody kamarádům u ohýnku, v hospodě, nebo zde, na blogu. Chtěl jsem pobavit lidi. Proč? No, protože je smutná a napjatá doba. A to se vyrojí spousta pisálků.
To je ten pravý termín pro mě. Pisálek. V konotaci psavce z nutnosti vypsat se z letargie očekávání nevyhnutelného. Všichni dnes berou všechno strašně vážně. Nejvíc sebe. Právník s velkým „P“, politik taky s „velkým“ a hejtr s „malým-velkým“.
Možná proto jsem si na focení nechal udělat tričko s potiskem. Obsahuje zaprášenou knihu, na které sedí zasmušilý autor a kolem něj bez ladu a skladu rozházené ponožky. Taková drobná karikatura spisovatele. Proč ne? Nejlépe se dělá legrace sama ze sebe. A také mě za to nikdo nezavře. Maximálně manželka do kumbálu.
Musel jsem za vydavatelem do Prahy. Nemám ji rád. Nemůže za to chudák matička naše stověžatá. Bohužel jsem v ní strávil spoustu času jako „základní“ vojín, a tak nějak mi utkvěla spojitost.
Za sedmero tramvajemi, dvěma metry a kdo ví kolika přestupy jsem se tam dostal. Jistě, mohl jsem jet autem. Ale proč strkat hlavu do oprátky? Pražskou dopravu limitují mé schopnosti. Nebo lépe: Jsem ještě mladý na infarkt!
Byl jsem ohlášen, takže mě vpustili do prosklené budovy, oplývající honosným názvem vydavatelství. Očekával jsem davy knihomolů přebíhající od jednoho rukopisu k druhému ve snaze jich co nejvíc zamítnout pro absenci zájmu v edičním plánu. Nebyl tam téměř nikdo.
Příjemná a vkusně tetováním pomalovaná vydavatelská víla mě vpustila dovnitř a já u kávy čekal na ortel. No dobře. Přeháním. Na jinou knižní bytost, která vzápětí dorazila. A vůbec to nebyl knihomol. Navíc se usmívala a dokonce přinesla dvě balení mojí knihy. Fakt ji vytiskli.
Víte, neberu se vážně jako spisovatel, autor či jiný druh literáta. Jsem fotr/ajťák, který občas napíše nějaké to „moudro“. Do chvíle, než to slečna přinesla, jsem vše bral jako recesi. Ale když jsem to viděl… No nic, jde se podepisovat.
Podepsal jsem všechny dva výtisky, které jsem slíbil v předprodeji (crowdfundingu). Nic dalšího na práci nebylo. Ostatní sponzoři asi dali své těžce vydělané peníze za to, že už je nebudu otravovat.
Když slečna vyběhla pro kolegyni fotografku, začal jsem se rychle převlékat do svého velmi vtipného trička. Znovu připomínám: budova byla prosklená. Co si asi museli pomyslet kolegové a sousedi odnaproti? Po vydavatelství jim pobíhá polonahý Golem.
Ale stihl jsem to. Fotografka mě zastihla převlečeného. Dokonce se usmála. A pak jsem se začal nakrucovat, vrtět, pózovat a vůbec blbnout před paní, která mě v životě neviděla a snažila se, aby se jí Otesánek „vlezl“ do záběru.
Nacvakala toho mnoho a mnoho. Sluníčko pálilo skrz sklo, prach z koberce vířil a já si připadal jako naprostý trouba. Byla však legrace. A o to šlo. Nakonec, moje knížka je humorná, tak proč ne reklamní foto?
Výsledná fotka naprosto vystihuje knihu. Jistě to chce velkou porci nadhledu a smyslu pro humor, ale je to tam. Povedlo se!
Já
