Článek
V hlubokém lese žil medvěd, který se nudil. A když se nudil, vymýšlel hry, ze kterých měli všichni ostatní nervy v kýblu.
Jednoho dne si postavil z klacků a kovu bzučící brouky s vrtulkami a pustil je do oblohy. „Jen malý test,“ zamumlal. „Jen zjistím, co udělají ptáci, když jim nad hlavou zabzučí moje hračky.“
Brouci vyletěli vysoko, zakroužili a zamířili rovnou nad sousední hnízda.
Orlice, pán lesa, to zpozorovala jako první. Roztáhla křídla a zaječela tak, že se ozvěna rozlila po celém údolí: „Kdo to sem poslal? To není dovoleno!“
A její křik přitáhl hejno všech možných ptáků. Slétli se datel, sojka, vrabci, holubice i sokol. Všichni povykovali, křídly třepotali a jeden přes druhého si stěžovali:
„Tohle je útok!“
„Musíme to řešit!“
„Sejdeme se na poradě!“
Sojka, která vždycky ráda dělala pořádek, vykřikla: „Nejdřív musíme hlasovat!“
Datel začal ťukat do dubu a sepisovat zápis. Holubice se tvářila smířlivě: „Neměli bychom raději poslat dopis? Vždyť možná brouci jen zabloudili.“
A vrabci? Ti jen pobíhali sem a tam a volali: „Je to skandál! Musíme křičet víc!“
Orlice mezitím seděla na větvi, zobák ostrý, drápy připravené – ale čekala, až hejno skončí svou poradu.
Medvěd to celé pozoroval zpoza stromů. Pohupoval se na zadních, drápem se škrabal na zadnici a brumlal: „Jen křičte. Jen zapisujte. Brouci bzučí a vy se hádáte, kdo bude předsedat poradě. To je zábava!“
Občas některého brouka ptáci shodili, ale většina si vesele poletovala dál. A medvěd si zapisoval poznámky: „Hluk funguje. Ptáci křičí, ale neklovou.“
Když brouci přeletěli už poněkolikáté, orlice znovu zakřičela: „Tohle už je moc! Musíme ukázat sílu!“
„Ano, ano!“ přidalo se hejno. „Ale nejdřív připravíme nový zápis, svoláme radu a napíšeme rezoluci.“
A tak se psalo, hlasovalo, „přepeřovalo“ – jen nikdo nevzletěl k medvědovi. Nikdo mu neklovl do čumáku.
Medvěd si spokojeně sedl zpátky do mechového křesla. „Tak tohle je lepší než med. Pustím pár hraček a dostanu celý koncert křiku. A nikdo mi nezkřiví ani na chlup.“
Medvěd si tedy zapsal další poznámku: „Orlice má sice ostrý zobák, ale bojí se ho použít, když kolem sebe slyší hejno křiklounů. Čím víc křičí, tím víc se bojí.“
A rozhodl se, že příště zkusí něco většího. Možná ne jen pár brouků, ale celé „rojítko“. Protože zjistil, že nejlepší hudba v lese není zpěv slavíka, ale ukřičené hejno, které se radí místo toho, aby ho pláclo přes tlapu.
Poslední medvědova poznámka:
„Stačí mi počkat, až se hejno ukřičí samo!“
Poznámka pro čtenáře:
„Ještě, že my, lidé, jsme tak inteligentní, nenudíme se a bereme vše s humorem.“
Zdroje a inspirace:
