Článek
Nejstarší syn brzo oslaví patnácté narozeniny, a to mi připomnělo zhruba o rok starší příhodu z centra asistované reprodukce. Záměrně vynechám „ženské důvody“ vyšetření. Jednak je to pro každou ženu citlivé téma a také již s matkou synů nesdílíme stejný byt. Prostě jsem byl požádán, a tak jsem šel.
Jako většina mužů jsem byl přesvědčen o své naprosto jisté funkčnosti coby ploditele. Přesně do okamžiku, než jsem otevřel dveře jedné renomované pražské kliniky, kde se nacházelo centrum asistované reprodukce (CAR).
V čekárně
Po příchodu do čekárny jsem se ocitl v podivném světě. Ženy se znepokojenými pohledy, muži s nervózními úsměvy. Ticho přerušovala jen tlumená hudba a občasné zakašlání. „Co tady vlastně dělám?“ problesklo mi hlavou. Bývalá paní Columbová vedle mě vypadala klidně, ale já cítil, jak mi začínají vlhnout dlaně. Začíná to být vážné. Jsem tady kvůli tomu, abych… no, řekněme si to na rovinu, poskytl materiál. Přesněji řečeno, aby se prověřilo, jestli jsem funkčním „lokálním prostředkem“.
Vyplnění dotazníku
Sestra nás, s profesionálně chápavým a uklidňujícím úsměvem, pozvala do kanceláře k vyplnění dotazníků. „Celé vyšetření jde na pojišťovnu ženy, takže vyplňujeme na paní Columbovou,“ povídá sestra. „Jo, jasně,“ odpovídám naprosto nechápavě až do okamžiku, než se dozvím, že jsem „partner A“. Na obrazovce vidím formulář, který vyplňuje sestra. U ženy je tam mnoho kolonek se zdravotními údaji. U muže mnoho kolonek partnerů. Partner A, partner B, partner C… atd. Sestra zpozoruje můj vyděšený výraz a znovu mě uklidňuje: „Nebojte, to je jen kvůli pojišťovně.“ Má romantická představa o rodině se rázem mění v myšlenku na plemenného býka před odběrem.
Po zadání několika kolonek u partnera A jsem byl pro jistotu „vykázán“ do čekárny, kde jsem se posadil k ostatním otcům. Jak vidím na jejich toporných výrazech, i oni vstřebávají své „partnerství“.
Odběr vzorku
Od začátku mi bylo jasné, že vzorek budu odebírat sám a nikoliv sestra. Odpustím si impertinentní poznámky a po zavolání do ordinace pozorně poslouchám procesní školení, jak přesně mám postupovat. Když porovnám její informace se svou praxí, až tak moc se neliší. Dostanu mističku na vzorek a nechápavě na ni koukám. „Jsem snad nějaký ostrostřelec?“ pomyslím si. Mistička se mi zdála překvapivě malá.
Kabinka je sice uzavřená, ale její zdi končí asi metr od stropu. Sestry sedí hned vedle a povídají si o dovolené a také, že musí po práci koupit špenát. Občas vyprsknou smíchy. „Nenechte se rušit!“ povídá jedna z nich. Nejsem žádná citlivka, ale příjemné to není. Mít dlouhý plášť, připadám si jako úchylák z parku. Než holky „dojely z dovolené“, vzorek jsem odevzdal.
16 let poté
Když jsem to teď sepsal, už mi to ani nepřipadá tak frustrující. Je to spíš taková „veselá příhoda z natáčení“. Několikrát jsem ji vyprávěl kamarádům a vždy bylo spousta legrace na můj účet. Ovšem když se jich zeptám, jak by to řešili oni, ztichnou. Ne každý chlap si umí dělat legraci sám ze sebe. Ne každý chlap snese myšlenku na plemenného býka. A většina chlapů nechce být jen „partner A“.
Vážené paní Columbové, myslete na to, až půjdete někdy pro špenát, nebo klábosit o dovolené.
Něco k zamyšlení
Tahle zkušenost s asistovanou reprodukcí je příkladem toho, jak moderní medicína a technologie, přestože pomáhají, mohou také působit odosobněně a chladně. Pro mnoho mužů je tato situace těžká nejen kvůli své intimitě, ale hlavně proto, že narušuje jejich představu o sobě jako o „funkčním samci“. Když mi sestra oznámila, že jsem „partner A“, najednou mi moje důležitost připadala menší. Byl jsem jenom další položkou v systému, snadno zaměnitelný za partnera B nebo C.
Mnoho mužů, včetně mě, má hluboko zakořeněnou představu o své roli v rodině a reprodukci. Tohle narušení stereotypního obrazu mužnosti může být pro někoho šokující. Dokonce i něco tak jednoduchého, jako je odběr vzorku, se najednou promění v úkol, který je spojen s obavami o vlastní „výkon“. A co hůř. Při rozhovorech o špenátu vedle kabinky se z téhle „významné mise“ stane fraška.
