Článek
Národ chovatelů mazlíčků je rozdělen hlavně na pejskaře a kočičkáře. Já se necítil ani jedním z nich. Měl jsem prostě kamarády.
Já i brácha jsme si celý dětský život přáli zvířátko. Nikdy jsme ho nedostali. Bratr odešel pracovat do Německa, já se chystal na střední a najednou se u nás doma vyskytla mourovatá kočka. Prostě jen tak. Mámě se na šachtě okotila kočka a jedno mrně přinesla domů.
Kočka se z nějakých důvodů upnula na mě. Dokonce mi natahala do postele svá čerstvě narozená koťata. Bránila mě. Hlídala mě. Starala se o mě. Bavila mě svou inteligencí. A když jí bylo asi patnáct, nechal jsem ji utratit. Jistě, že byla velmi nemocná a doktor říkal, že jí tím pomáhám. Ale rozhodnutí jsem musel udělat já.
Vnučka naší kočky s námi žila o něco méně. Také ke mně přilnula, ale její babička to neviděla ráda. Po její smrti se začala po bytě roztahovat a zabrala si i mého otce. To už jsem ale bydlel jinde. Můj otec těžce onemocněl a kočka se o něj začala vehementně starat. Lehávala na bolavých částech těla, v noci ho hřála svým tělíčkem a chodila s ním malovat krajinky do přírody.
Otec se z toho dostal, ale onemocněla kočka. Oba jsme měli pocit, že tátovu nemoc do sebe nějak nasála. Jasně, že je to nesmysl, ale byl to pocit. A zase jsem to byl já, kdo ji nechal utratit.
Když jsem se oženil, manželka si přála psa. Pořídil jsem maďarského ohaře. Opět přilnul ke mně. Byl to kamarád, kumpán a skoro stejně praštěný jako já. Pak se staral i o dva malé kluky, které jsme mu s paničkou pořídili.
Začaly hádky, nenávist a další předrozvodové chuťovky. Kumpán onemocněl. Velmi. Držel jsem ho nad vodou skoro rok. Už to nešlo. Tři týdny po rozvodu jsem s ním šel na veterinu. Doktor mi doporučil utracení. Kamarád se na mě koukal a vrtěl ocasem. „To nevadí, kámo. Už toho mám dost,“ říkaly jeho oči. Doktor nás pustil do nějaké místnosti s gaučem a tam jsme si s kamarádem povídali. Dostal záchvat. Zavolal jsem doktora a skončil to.
Sakra, proč zase já? Proč mám zabíjet své přátele? Ne, nejsem měkkota, cimprdlín nebo uplakánek. Všechny racionální argumenty znám. Ale kámoš je kámoš, ne?
A tak jsem se rozhodl, že už dalšího mazlíčka nechci. Ne proto, že bych je neměl rád. Právě naopak. Ale když se s někým skutečně sžijete, ztráta bolí víc, než si dokážete připustit. Možná je to zbabělost, možná jen způsob, jak se vyhnout dalším těžkým rozhodnutím. Ale jedno vím jistě – vzpomínky na ty tři kamarády mi zůstanou napořád.
