Článek
Ajťák, co začal psát
Nikdy jsem nechtěl být spisovatel. Ani bloger. Vlastně jsem měl roky za to, že psaní je disciplína pro jiné. Citlivější. Umělečtější. Těch, co nosí šály i v červnu.
Já jsem byl ajťák. Měl jsem přece jiné starosti. Servery, zálohy, děti.
A taky neklid v hlavě. Ten se ale dlouho nepočítá – dokud se nezačne ozývat nahlas.
Rodinný chaos jako spouštěč
Pak se narodily děti. A spolu s nimi každodenní zmatek, únava, láska a taky absurdní situace, které už nešlo nevyprávět.
Jízda na kole, která končí v potoce. Výlet, ze kterého si všichni pamatují jen borůvkový koláč. A dialogy, které by měli vydávat s porodním listem:
„Tati, proč máš na hlavě víko od hrnce?“ – „Protože jste z něj udělali přilbu a já nechtěl zemřít při snídani.“
Začal jsem si psát poznámky. Věty. Odstavce. Neplánoval jsem nic. Jen jsem se potřeboval smát – aspoň sám sobě.
Slova jako záchranná vesta
Časem jsem pochopil, že to není jen ventil. Je to způsob, jak si srovnat hlavu. Jak pochopit, co se ve mně děje. Jak pojmenovat, že nejsem jen táta ve frontě na rohlíky, ale pořád člověk, který má co říct.
A tak jsem psal. Nejprve na blog. Pak přišla zpráva: „Tohle by byla skvělá knížka.“ Usmál jsem se. A o pár měsíců později jsem si řekl: „Možná jo.“
Nechci být spisovatel. Ale píšu dál
Nepíšu proto, abych byl slavný. Nebo vydělal. Nebo měl jméno na hřbetu knihy.
Píšu, protože už to jinak nejde.
Protože jakmile se jednou otevře ten vnitřní ventil, už se zavřít nedá. A možná je to dobře. Možná jsme tu od toho, abychom to, co prožijeme, nějak zapsali.
Pro ty, co taky drží slova v sobě
Pokud jsi někdo, kdo taky nosí v hlavě historky, vtipy, myšlenky – a zatím je nikam nenapsal, tak ti něco řeknu:
Nečekej, až to bude dokonalé. Až budeš mít čas. Až tě někdo požádá.
Začni. Klidně blbě, ale upřímně.
Protože slova mají jednu zvláštní schopnost – neodcházejí. Jen čekají.
