Článek
Kolikrát jsem viděl ve filmu, jak se muž přebalující dítě chová jako naprostý trouba a jemnocitný chudinka, který nesnese trochu té moči na saku? Mnohokrát. A zanechalo to na mně následky.
Před narozením prvního potomka jsem měl panickou ataku jen z pohledu na balík plen. A že jich manželka nakoupila! Všechny možné velikosti.
Moc jsem to nechápal. Říkal jsem si: „Na co tolik velikostí? Vždyť to bude mrňátko, které vypadne i z té nejmenší plenky.“ Porod můj předpoklad potvrdil. I když se nám narodil pořízek, plandal v plíně tak, že jsem měl obavu o čistotu erárního prádla.
Když mě v nemocničním pokoji zaregistrovala sestra, ihned zaujala profesorský postoj a jala mě zacvičovat v pomáhání novopečené mamince. Přebalování, čištění všech záhybů na těle miminka, odsávání hlenu z nosu a další podobně výživné činnosti, které musí znát každý moderní tatínek.
Byla velmi důkladná! Nebo jsem vypadal velmi hloupě a ona usoudila, že polopatické vysvětlení, hraničící s hláskováním slova mi-min-ko, mi jen prospěje. Uvnitř jsem zuřil. Ego doutnalo jak zápalná šňůra u dynamitu. Přežil jsem.
Až když jsem si kluka přinesl domů, mi došlo, jak prozíravá sestra byla. Koneckonců, podobných namachrovaných tatínků jí za léta praxe prošlo rukama stovky. Jste nejlepší, sestři!
Mám tři děti, takže se dá říct, že oplývám určitou praxí a poradím si téměř se vším. Každé dítě mělo své specifické metody, jak nejlépe znečistit tatínka. Nikoliv maminku a přebalovací podložku. Jen tatínka.
Dva kluci svým „teleskopickým zaměřovačem“ nikdy netrefili, zato dělostřelba byla mnohokrát úspěšná. Oba trpěli na koliky způsobené plynatostí. Velmi bolestivé. Jakmile je však jejich živitel začal přebalovat, využili přetlaku k zákeřnému bombardování. Samozřejmě za obrovského smíchu jejich a maminky.
Dcerka byla způsobná malá holčička, která si občas jen decentně ubzíkla. Prostě dámička. Přebalování probíhalo rychle, věcně a s výrazem ve tváři, který říkal: „Otče, flákáš to. Zapomněl jsi namazat zadeček! Pohni, ať to mohu mamince co nejdříve vyslepičit.“
Pak jsem ale přišel na to, proč se holkám říká „křivočůrka“. Zjištění bylo velmi mokré, zapáchalo a způsobovalo salvy smíchu malé dámičky. Vždy čekala až na přebalování. Dokonale suchou plenku jsem rozlepil a… mohl jsem se jít převléknout já.
Tehdy to bylo nepříjemné. Teď na to vzpomínám rád.
Pánové jsou v pubertě a zkouší to s „bombardováním“ i teď. I když jen svými pohledy a otráveným odsekáváním. Dcerka se umoudřila, ale ještě není v pubertě. Kdo ví, čím mě bude očůrávat potom. Nechám se překvapit.
