Článek
Léta jezdíme s dětmi na Slovensko do oblasti soutoku Dunaje a Ipeľu. O kousek výš se k Dunaji přidá i Hron. Z vyhlídek NPR Burdov, které se nacházejí hned vedle, je úchvatný pohled na tento přírodní úkaz.
Obec Leľa se nachází asi kilometr od státní hranice s Maďarskem. Ta prochází řekou Ipeľ. Okolí je velmi romantické a vhodné k dobrodružným výpravám s dvěma malými piráty, kteří se touží plavit na rozbouřeném moři a plenit nepřátelské lodě.
Ovšem cesta do „přístavu“, kde se mohou nalodit na koráb, byla dlouhá a plná strastí. Komáři, louže, otravné mouchy a místní zlatá mládež, prohánějící se na starých Simsonech po polní cestě. Motorkářský gang, pokřikující maďarské průpovídky, nás doprovázel několik minut. Vzhledem k tomu, že umím jen „nem tudom“ a z jídel znám uherák či maďarský guláš, jsem jim nemohl adekvátně odpovědět. Až po mém zavolání na syny „Come on, boys!“ si dali pokoj. Z toho jsem usoudil, že turisté ze Slovenska a České republiky nejsou vítáni. Doufal jsem, že mi má chabá znalost angličtiny vydrží alespoň k Ipeľu, kam se sportovci na motorových bzíkalech také vypravili.
To však byla poslední nepříjemnost, která nás ten den potrápila. Zlatem se třpytící lány obilí s horami v pozadí působily idylicky. Dokonce i na kluky. I když u těch to bylo nejspíš proto, že každou chvíli z pole vyběhl zajíc, vyplazil se slepýš nebo vyskočila obrovská kobylka.
Pohled na mizející Leľu také stál za to. Je to sice víska, kde dávají lišky dobrou noc, ale proto tady jsme, ne?
Konečně jsme dorazili do pirátského přístavu na břeh řeky. Den předtím pršelo, a tak bylo „moře“ hnědé a divoké. To však nevadilo. Postavili jsme koráb (kláda zapomenutá u břehu) a vydali se do sousední divoké země naplnit svůj námořnický úděl.
Při plnění povinností plavčíka jsem uvědomil kapitána, že metr od břehu už nestačí, a ať si oba koukají navléct nafukovací vesty, jinak půjdou po prkně. Kapitán i první důstojník s mručením splnili mé doporučení a dál se jali poroučet plavčíkovi/lodnímu pohonu, aby je pomocí klády (korábu) dostrkal na nepřátelský břeh.
Po překonání divokých vln zrádného moře jsem si matně uvědomil, že by se státní hranice měla překračovat jen v místech k tomu určených. „A kruci, jsou z nás běženci,“ blesklo mi hlavou. V dohledu však žádný nepřátelský koráb v podobě pohraničníka nebyl, a tak jsme pokračovali v plenění.
Po napadení divou zvěří (kluk dostal žihadlo) zavelel kapitán k návratu do domovského přístavu, kde nám právě cizí pes začal očuchávat odložené svršky. Byl nejvyšší čas zahnat štěkající mořskou obludu na útěk.
Věci jsme zdárně zachránili. Pak mi na mobil došel povolávací rozkaz od admirála (maminky): „Kde se couráte? Bude večeře. Koukejte dorazit!“ A tím skončila naše dobrodružná výprava za zlatem sousední země.
„Ahoj, námořníci.“
