Proč nám vadí hlučné dítě v restauraci, ale ignorujeme dětský křik pod palbou?

Sedíme v restauraci a hádáme se o to, jestli by rodiče měli utišit křičící dítě, nebo jestli mají právo nechat ho projevit emoce. Internet se plní články o tom, jak se má správně vychovávat, jak je dnešní mládež rozmazlená, nebo naopak utlačovaná. A přitom jen pár set kilometrů od nás křičí děti úplně jinak – bolestí. Když je trefí střepina z granátu, když vidí umírat rodiče, když se jim domov rozpadne na prach. A my? My tu řešíme, jestli je v pořádku dát facku drzému puberťákovi.

Jak je možné, že tenhle rozdíl nevidíme? Nebo vidíme, ale nechceme si ho připustit?

Válka jako šum v pozadí

Když v roce 2022 začala plnohodnotná invaze na Ukrajinu, lidé byli zděšeni. Záplava emocí, pomoci, solidarity. A teď? Dnes už je válka jen jakýsi šum v pozadí. Někde tam daleko, kam se díváme, jen když se stane něco opravdu výjimečného. A i to jen na pár minut, než přepneme na další video s kočkami nebo konspirační teorií o tom, jak je vlastně všechno jinak.

Mezitím umírají lidé. Každý den. Zvykli jsme si. Válka se stala běžnou součástí světa, jako dopravní zácpy nebo vysoké ceny másla.

Psychická ochrana nebo otupění?

Možná je to nějaký obranný mechanismus mozku. Kdybychom si každý den naplno uvědomovali všechnu tu hrůzu, asi bychom se zbláznili. Takže se raději soustředíme na malé problémy kolem nás. Na to, že soused pouští nahlas televizi, že nám prodavačka nepopřála hezký den, že dítě v kavárně křičí o kousek víc, než je nám pohodlné. Možná je to normální. Možná jsme tak naprogramovaní.

Ale co když je to spíš degenerace citlivosti? Co když jsme si tak zvykli na katastrofy, že už v nás nic nevyvolávají? Když se díváme na mrtvé děti v troskách Mariupolu, cítíme ještě něco? Nebo si jen povzdechneme, pokrčíme rameny a pokračujeme v životě?

Jak moc je normální se o to nestarat?

Máme válku na displejích, ve zprávách, v přímých přenosech na Twitteru. Vidíme ji, můžeme ji sledovat v reálném čase. A přesto si u toho dáváme večeři a přemýšlíme, jestli si k ní nalijeme víno nebo radši jen vodu.

Není to zvláštní? Nebo je to nová realita, se kterou se musíme naučit žít?

Co s tím?

Nemůžeme zachránit svět. Nemůžeme zastavit války jen tím, že si jich budeme více všímat. Ale možná bychom se měli alespoň občas zastavit a uvědomit si, jak absurdní je naše každodenní rozčilování nad maličkostmi. Jak směšné jsou některé naše hádky v porovnání s tím, co se děje jen pár hodin cesty od nás.

Možná bychom si měli občas připomenout, že zatímco řešíme, jestli je v pořádku, když dítě v kavárně křičí, někde jinde křičí děti, kterým už nikdo nepomůže.

Zdroje: