Článek
Když si představím, že by někdo unesl mé dítě – a jedno jestli do sklepa nebo do jiného státu – nevím, co bych dělal. Asi bych se zbláznil. Anebo šel přes zákony i hory, jen abych ho dostal zpátky. Jenže u ukrajinských rodičů je to horší. Nejde jen o vzdálenost. Jejich děti někdo přepsal v matrikách, přejmenoval, „adoptoval“ do ruských rodin a řekl jim, že jejich máma a táta buď zemřeli, nebo že si je nepřejí. Prý začínají nový život. Prý mají být vděčné. Jenže komu?
Podle Yaleovy humanitární laboratoře a dalších zdrojů bylo do dnešního dne potvrzeno přes 19 546 případů deportací ukrajinských dětí do Ruska, Běloruska nebo okupovaných území. Nejde o náhodné přesuny z fronty. Jde o systematickou, státem řízenou operaci. Děti byly podle svědectví nuceny měnit jména, zapomínat ukrajinštinu, přijímat nové „rodiče“ a stávaly se součástí propagandistického aparátu – maskoty války, symboly „záchrany“ z údajného nacistického pekla.
Rezoluce předložená americkými senátory teď volá po tom, aby tyto děti byly navráceny ještě před uzavřením jakékoli mírové dohody. Je to pochopitelný požadavek. Ale návrat fyzický je jen začátek. Co dál?
Co se jim děje v hlavách?
Oficiálně je to „převýchova“. Ve skutečnosti je to kulturní vražda. Jazyka, paměti, původu. Ukrajinské děti mají být Rusové. Mají milovat Putina, zpívat hymnu, malovat tanky a věřit, že Kyjev je hlavní město malé nevděčné provincie. Když se pak některé z nich podaří zachránit a přivézt zpět – tak jak to dělá třeba organizace Save Ukraine – co se asi honí hlavou těm dětem?
Všechno, co znaly, je pryč. Když slyší ukrajinštinu, nerozumí. Když jim někdo řekne pravdu, že byly uneseny, nevěří. Proč by mě přece „moji“ Rusové lhali?
Návrat takové „vychované“ duše do původní rodiny není šťastné shledání se slzami radosti. Je to střet dvou světů. Matka objímá své dítě a ono ji nepoznává. Dívá se skrze ni.
Dětská duše není z betonu
Možná se časem rozpomenou. Možná ne. Možná je bude probouzet noční můra v podobě ruské hymny. A možná se jednou podívají na fotku, kde byli ještě malí – s opravdovou mámou a tátou – a pochopí. Ale bude to bolet. A vinit nebude jen jednoho muže v Kremlu, ale celý svět, který si pořád ještě myslí, že návrat dětí je jen formalita.
Není. Je to úkol na generace. Na psychology, učitele, sousedy. Na celý národ, který musí dítěti znovu ukázat, kam patří.
Představme si desetiletého chlapce. Jmenoval se třeba Mykola. Dnes je z něj možná Kolja Ivanovič. Mluví rusky, modlí se podle pravoslavných pravidel, má nové prarodiče, nové oblíbené jídlo. Když mu řeknou, že se vrací domů, nejspíš to nechápe. Vždyť „doma“ už byl. A přesto bude znovu přesazen – do cizí země, mezi cizí lidi, do prostředí, kde se možná všichni radují, ale on se bojí.
A co když tam jeho původní rodina už není? Mnohé děti byly odvezeny z frontových oblastí – Bachmut, Mariupol, Cherson. Některé jejich domy už neexistují. A rodiče? Padli, zmizeli, uprchli.
Budou na ně čekat dětské domovy, psychologové, pěstouni? Budou ti, kdo je zachrání, připraveni čelit nejen traumatu z války, ale i vnitřnímu rozporu těch dětí? Ony totiž Rusko nebudou nenávidět. Pro mnoho z nich je to místo, kde poprvé dostaly hračku, postel, dort k narozeninám. I když za cenu ztráty všeho ostatního.
Před mírem musí být návrat
Rezoluce amerických senátorů, která podmiňuje jakoukoli mírovou dohodu s Ruskem návratem všech unesených dětí, je nutná. Ne jako politické gesto, ale jako lidské minimum. Žádný mír nemá cenu, pokud se zakládá na zapomnění, že děti nejsou věci. A že ty ukradené nemají být výměnným artiklem na diplomatickém stole.
Až se jednou vrátí…
...tak to nebudou vítězové. Budou to ztracené děti. Možná už nikdy nebudou úplně doma. Ale i tak stojí za to je přivést zpět. Kvůli nim. Kvůli jejich rodičům. Kvůli nám všem, kdo si ještě pamatujeme, že dítě není zbraň.
Vrátit, či nevrátit?
Tohle není otázka volby. To je test lidství. Kdo vůbec dokáže říct „nevracet“? Vrátit. A se vším, co k tomu patří. S bolestí, s láskou, s nepochopením. Vrátit i ty, kteří se vrátit nechtějí – protože je někdo mezitím přesvědčil, že už jinam nepatří. Vrátit i ty, kteří zapomněli jazyk, tvář matky, chuť domácí polévky. Vrátit všechny. Ne kvůli Ukrajině, ne kvůli právu. Ale kvůli tomu, co to znamená být člověk.
Protože až se mě jednou moje děti zeptají:
„Tati, a ty jsi tehdy mlčel?“
…budu moct říct: „Ne. Aspoň jsem o tom zkusil napsat.“
Zdroje a inpirace:
