Fascinace ohněm: Čím to je, že na nás tak působí? Dokonce i děti ztichnou

Vždycky, když s dětmi vyrazíme do lesa a udělám oheň, nastane ticho. Takové to zvláštní, hluboké, jaké se dnes už moc nezažívá. Děti, které se před chvílí hašteřily o klacek nebo svačinu, sedí v kruhu a hypnotizovaně sledují plameny. Nechci znít jako new age rodič, ale je v tom magie. Nebo genetika?

„Tati, proč ten oheň tak praská?“ ptá se dcera a přitom si žmoulá kousek březové kůry. „Protože se raduje, že je na světě,“ odpovím, a ona tomu úplně věří. Oheň umí být živý, i když víme, že je to jen chemická reakce. Anebo není?

Už jako dítě jsem měl oheň rád. Ne ten na sporáku – to byl kuchyňský pomocník, bez emocí. Ale lesní oheň, ten měl duši. Když jsme s tátou stavěli malý táborák na kraji palouku, měl jsem pocit, že jsme právě vynalezli přežití. A teď to sleduju z druhé strany. Zapálím zápalku, chytne suchý mech a větvičky, a děti ztichnou. Ne ze strachu, ale z úžasu.

Možná je to v nás zakódované. Vždyť oheň nás provází odnepaměti – chránil nás před predátory, ohříval těla i jídlo, spojoval lidi u příběhů. Byl prvním centrem pozornosti ještě dřív než začaly vznikat jazyky.

„Tati, ty umíš oheň jako indiáni?“ ptá se synek a já s lehkým úsměvem přikývnu. Není třeba jim říkat, že jsem zapomněl sirky v autě a rozdělávání křesadlem byla spíš zoufalost než plán.

Když oheň hoří, pořád se něco děje. Plamen mění tvar, barvu, rytmus. Praská, šumí, kymácí se. Nedá se na něj jen koukat, nutí vás ho cítit. Zahřeje, očoudí, provoní oblečení tak, že ho manželka hodí do pračky ještě dřív, než se vrátíme z lesa.

Děti jsou fascinovány právě tím, že je to živé, ale zároveň bezpečné – alespoň když sedí metr od plamene. Je to jako dívat se na divoké zvíře přes sklo – napínavé, ale v bezpečí. A přitom – když vezmou klacek a opékají chleba nebo jablko – jsou toho součástí.

Věda říká, že člověk je jediný druh, který oheň nejen využívá, ale i plánuje. Vědci zkoumali, proč pohled na oheň snižuje srdeční tep a navozuje pocit klidu. Prý za to může evoluce – sedět u ohně znamenalo, že jsme v bezpečí, že jídlo bude teplé a noc přežijeme.

Možná to ale není jen o přežití. Možná je to prostě krásné. V době, kdy se pozornost dětí ztrácí každých pět vteřin u obrazovky, oheň dokáže zaujmout na hodinu. Bez notifikací, bez animací, bez hudby. Jen ticho, praskání a rytmus plamene.

Možná právě oheň je ten nejpřirozenější nástroj výchovy – ne slovem, ale přítomností. Když sedíme v kruhu u ohně, nikdo nikam neutíká. Nepotřebujeme pravidla, tabulky, programy. Jen sedíme, koukáme, mluvíme, nebo mlčíme. A to je dnes vzácné.

Až příště vyrazíme do přírody, opět si zkusím zapomenout sirky. Ne proto, že bych byl romantik, ale protože chci, aby ten oheň nebyl samozřejmost. Aby děti věděly, že hoří, jen když se o něj postaráme. A že stojí za to.

Zdroje: