Článek
Začátek s noblesou
Umýt nádobí, vytřít, vyluxovat, utřít prach a vyčistit záchod. Nejhorší činnosti stanovené potřebou dodržovat hygienické standardy takzvaně civilizované společnosti. Ovšem civilizace má dva protipóly. Plus a mínus soužití v jednom obydlí. Ženy a muže. Uklízečky a uklízející.
Pokračování na podlaze
I když se v médiích chlubí spousta mužů tím, že doma uklízí či „pomáhají“ s úklidem ve společné domácnosti, já mám zkušenost jinou. Očistu domácnosti prostě dělají ženy. A nikoliv z důvodu mužské lenosti či nátlaku ze strany chlapa povalujícího se na gauči. Prostě si to udělají líp! Jejich nároky splní pouze ony samy.
Jistě, hlava rodiny velmi schopně až profesionálně uklidí třípokojový byt během dopoledne, stihne uvařit oběd, vyvenčit psa, vypere dvě várky „zabržděných“ trenek pubertálních synů a ještě vydrbe zaneřáděný záchod, avšak nikdy nesplní vysoko stanovený standard paní domu.
Manželka, vycepovaná matkou rodu k dokonalosti, má práh úklidové bolesti v nebeských výšinách. „Nejdřív sis měl dát nádobí do myčky, utřít prach a otřít ty zapatlané dveře lednice!“ poznamená v okamžiku, kdy schvácený otec dokončuje zapeklitý manévr s mopem a těší se na poklidnou desetiminutovku strávenou v objetí kamaráda gauče.
„Ale já jsem je utřel,“ poznamená nešťastník, nicméně vezme „domácí správou“ schválený hadr z dutých vláken a jde podle přesného návodu utřít zářivě nablýskaná dvířka ledničky. Setře tu mikroskopickou tečku dva centimetry od země, kterou opomenul, a znova mopem stírá podlahu, kterou si právě pošlapal. Proč? Je mu jasné, že až by podlaha uschla, našla by úklidová otrokářka ťápoty bosých nohou a on by musel stejně podlahu setřít znovu. Celou!
A protože pan uklízející chce strávit alespoň večer v klidu a míru, jde a znova vydrbe i záchodovou mísu. Má sice nutkání použít k tomu zubní kartáček přísné dozorkyně, avšak nakonec od toho upustí s radostnou představou, která ho neopouští po celou dobu, co má hlavu v míse.
Koupelna se přímo nabízí, a tak pokračuje s úsměvem ve sprchovém koutu. Když se jej majitelé dvou košů trenek ptají: „Tati, nechceš s něčím pomoct?“ postižený mávne rukou, řka: „Pozdě, už končím! Uklidili jste si pokoj?“ Nato dvě hlavy zmizí zpátky do pokoje a začnou se hádat, kdo luxoval posledně.
Když je byt uklizený, vyběhne z pokojíčku pětiletá kopie paní domácí a jde si dělat šťávu. Poleje linku, slepí si sirupem prsty, kterými vzápětí otvírá troje dvířka, když hledá nějakou skleničku. Ta stojí na lince hned vedle sirupu. Nepovšimnutá.
Maminka ji s úsměvem pochválí, jaká je šikovná. Utře jí ulepené prsty vlhčeným ubrouskem a loupne očima po uklízejícím. „Však už jdu!“
A tak uklízející nabyde dojmu, že je naprosto zbytečné nabízet svou manuální zručnost nedostižné paní domu. Příště si sedne na gauč a jen zvedá nohy při útoku vysavače.
Další možností je pustit mamce muziku, upozornit ji na chlazené prosecco v lednici a se všemi dětmi kvapně opustit byt, který na několik hodin ponechá v péči znalce. Je velmi pravděpodobné, že vidina zasloužené odměny paní domu přiměje k vyšším výkonům a její požití vyvolá dobrou náladu s večerní potřebou „poděkovat“ uchozenému muži.
Když při návratu z dvacetikilometrové túry vidíte na tváři maminky úsměv, víte, že to pro tentokrát vyšlo.
Přeji hodně zdaru a „poděkování“ všem uklízejícím.
