Článek
Sedím a koukám na ni. Jsem vytočený do běla. Nesnáším ji. Je nenažraná, funí a pořád otravuje. Nechápu, proč to dělám. Proč ji vůbec ještě snáším v jednom bytě. Naše první seznámení stálo za prd. Byla studená, odtažitá a všechno jsem si musel dělat sám. Nevěděl jsem, co kam patří.
Ne, nejsem žádný zelenáč. Tři děti, jeden rozvod a rekonstrukce bytu za mnou. Ale tohle stvoření mě poráží.
Zpočátku se tvářila mile. Hebká, nezkušená, s příslibem něhy a dlouhého vztahu. Dlouho jsem kolem ní jen chodil, okukoval ji, přemýšlel, jak se k ní postavit. Manželka o ní mluvila s obdivem. „Uvidíš, změní ti život,“ říkala. A měla pravdu. Jen ne tak, jak čekala.
První dotek byl rozpačitý. Byl jsem nervózní, potil jsem se, snažil se udělat všechno správně. Ale ona zůstávala chladná, bez zájmu. Dělal jsem, co jsem mohl, a stejně to dopadlo špatně. Chtěl jsem to vzdát, jenže jsem se nechal přemluvit. „Zkus to znovu,“ říkala žena. „Jen jsi ji nepochopil. Netlač na ni!“
Tak jsem to zkusil. A pokaždé, když jsem si myslel, že už to konečně klapne, přišel zlom. Zase něco nebylo dost. Moc vlhké, moc suché, moc dlouhé. Někdy se rozjela a já nestačil reagovat. Jindy se zasekla a mlčela. A já tam stál, ztracený, v oblaku horké vášně a pochybností.
Začal jsem se jí bát. Nevěděl jsem, kdy se zase rozžhaví, kdy vybuchne. Byly chvíle, kdy jsem měl pocit, že mě pozoruje, že ví, co si myslím. Že mě trestá.
Snažil jsem se být trpělivý, přizpůsobit se, jít jí naproti. Ale čím víc jsem se snažil, tím víc se mi vzdalovala. A když jsem si dovolil trochu klidu, připomněla mi svou přítomnost hlubokým, tichým předením. Jako kočka.
Nenechá mě spát. Ležel jsem večer v posteli a slyšel, jak to vedle rozjíždí. Jak se vytáčí, sténá, jak polyká ticho noci. Manželka spala vedle mě spokojeně — její dech byl klidný, vyrovnaný. Spoléhala na ni. Věřila jí. Já ne.
Začal jsem ji podezřívat, že se mi směje za zády. Že mě provokuje. Když jsem se k ní přiblížil, ucítil jsem ten zvláštní horký závan její vůně, ten suchý dech, který mě vždycky přiměl ustoupit. Měl jsem pocit, že mě vysává. Brala mi energii, čas, klid. A přitom manželka tvrdila, že mi ulehčuje život.
Když jsem se jí jednou snažil vysvětlit, že už to prostě nedávám, mávla rukou. „Tak to nech být,“ řekla žena. „Já se o to postarám.“ A taky že jo.
S úsměvem, v lehkém domácím úboru, vklouzla k ní. Byly spolu hodiny. Z pokoje se ozýval tlumený šum, sem tam pípnutí, a pak ticho. Dokonale spokojené ticho. Když se vrátila, byla uvolněná, klidná, zářivá.
„Vidíš,“ řekla a políbila mě. „Stačí trochu citu.“
Od té doby se snažím držet odstup. Pozoruju je zpovzdálí. Spolu jim to klape. Mně ne. Ačkoli bych si to nikdy nepřiznal, cítím žárlivost. Když se k ní žena sklání, hladí ji po boku a mluví na ni tichým hlasem, mám chuť něco rozbít. Ale neudělám to. Vím, že by se to obrátilo proti mně. Vždyť ona by se zastala. Té druhé.
Někdy, když jsem doma sám, přemýšlím, jak by to vypadalo, kdybych ji prostě vyhodil. Jedním gestem, bez vysvětlování. Jenže pak si vybavím její výraz, když to rozjíždí. To soustředění, ten klid, ten rytmus, který ji ovládá. A zase mě přemůže ta směs vzteku a fascinace.
Možná to tak má být. Možná každý chlap potřebuje někoho, kdo ho dohání k šílenství. Někoho, koho se bojí, ale bez koho to nejde.
Manželka ji však miluje.
Zatracená sušička!
