Článek
„Ten dědek už zase ječí na sestry,“ povzdechnu si a vzpomínám na dobu, kdy jsem nastoupila do domova pro seniory. Už je to nějaký pátek a byl tu nádherný klid. Před měsícem mi šoupli do vedlejšího pokoje nerudného dědka, který si prdlajs pamatuje a na všechny křičí. Ach jo.
Jsem ročník 1944, máma dvou dětí, babička tří vnoučat a po skonu manžela jsem zůstala sama. Děti v polovině osmdesátek emigrovaly a už se nevrátily. Dcera žije v Němečku a syn zakotvil v Norsku. Občas přijedou, ale v podstatě jsem sama.
Je mi tu fajn. Teda bylo, dokud jsem nedostala souseda. Chlap je asi bývalý straník. Vykřikuje hesla, jak rádio v padesátých letech. Prý má stařeckou demenci. Panebože, snad takhle taky nedopadnu.
Bydlela jsem sama v bytě a celkem mi to stačilo. Jednou jsem však postavila varnou konvici na sporák a zapnula ho. To mě vyděsilo a za dva roky jsem byla tady.
Chodíme s bábama do parku a probíráme života běh. Nejvíc chlapy. Tedy ty, na které si vzpomeneme. Hlavně ze studentský let.
Chmelové a bramborové brigády byly na zážitky nejlepší. Co tam se dělo. Soudruh, buržuj, kulak. To bylo všem jedno. Večer se šlo tajně na pivo a pak… Řekla bych, že si s dnešní mládeží nemáme co vyčítat.
Na mě zbyl soudruh. O kousek starší kluk s náležitým dělnickým původem. Dokonce nosil tu údernickou čepici. Na louce mi „recitoval“ stranické žvásty. Už jsem chtěla odejít, ale dostal ještě šanci: „Budeš dál kvákat, nebo si budeme i povídat?“ Zarazil se. Z očí mu spadla budovatelská mázdra a začal mi vyprávět o hvězdách. Fakt o hvězdách. Zůstala jsem jako opařená.
Věděl toho opravdu dost. Ten kluk byl inteligent. Odjakživa jsem pro ně měla slabost. Shořela jsem jak kometa. Ráno jsem se vzbudila s jeho čepicí na holém pozadí. Kdo ví, jak tam skončila.
Byla jsem zamilovaná. Všichni si ze mě utahovali a soudruh byl rudý jak ten jejich budovatelský prapor. Mně to ale bylo jedno. Ze začátku. Při odjezdu z brigády si mě odchytl u vlaku a povídá: „Soudružko, měli bychom se sejít.“ Z okýnek se ozval obrovský smích a popichování. Rychle jsem ho odbyla: „Tak v neděli kolem desáté na Václaváku u koně.“ Celá červená zaběhla do kupé.
Nikdy jsem tam nepřišla.
Když jsem to holkám na lavičce vyprávěla, také se smály a vyprávěly své příběhy. Pak jedna povídá: “ Hele, ten dědek, co furt huláká, se jmenuje stejně jako ten tvůj jeliman s bekovkou.“ Trochu jsem se zarazila a při obědě si ho pořádně prohlédla. Byl to on.
Týden jsme si vyprávěli, na stejné lavičce jako s bábama, své životy. Teda on si nepamatoval posledních dvacet let, ale to nám nevadilo. Přestal řvát po sestrách a budovatelský kecy omezil na minimum. Dokonce padla pusa.
Za čtrnáct dní umřel.
Přišla za mnou jeho dcera. Děkovala mi. Táta se prý na ni upamatoval. Poznal ji po dlouhé době, kdy se ztrácel ve starých vzpomínkách. A prý je jí teď jasné, po kom dostala jméno.
Příběh inspirován skutečnou událostí.
Díky pani „A“ za inspiraci. Jste nejlepší a držím Vám palce.
