Článek
Dcerka má problémy. Já mám problémy. Zbytek rodiny má problémy. Většinou se mnou. Píšu o nich. Tak už asi víte, že princezna hůř mluví. Špatně skládá věty, brebentí hatmatilkou a vzteká se jako tatínek. Vlastně dost toho dělá jako tatínek.
To poslední není úplně pochvala. Kdyby se doma rozdávaly diplomy za tvrdohlavost, máme s dcerkou každý vlastní vitrínu. Když něco nejde jí, vzteká se. Když něco nejde mně, vztekám se sofistikovaněji. Říkám tomu konstruktivní kritika okolního světa. Manželka tomu říká remcání. Děti mají jasno. Táta se zase čílí.
A nejen to špatné. Doma v knihovničce se neustále povaluje moje kniha. Jo, to je taková modrá knížečka, ve které si dělám legraci ze sebe a dětí. Jsou v ní i obrázky. A ty moje holka miluje. Taky proto jsem je tam nechal namalovat. Každou chvilku si ji půjčuje a zdařile si hraje na plagiátora. Obkresluje. Potvůrka.
Nejhorší je, že jí to jde. Já v jejím věku kreslil tak, že se člověk musel zeptat, jestli ten obrázek představuje koně, autobus nebo následky dopravní nehody. Princezna vezme pastelku, chvíli soustředěně funí a najednou je z toho obrázek. Skutečný obrázek. Se vším všudy. Nechci nic říkat, ale umělecké geny zřejmě zdědila po někom jiném.
Vytrhala jeden moc drahý a moc hezký skicák, přeložila listy na půl, zavřela se na odpoledne do pokojíčku a tvořila. To jsem v té době ještě nevěděl. Byl však klid, čas na kávu a probrat s manželkou nějaké ty partnerské, neřkuli manželské body programu, na které prostě nezbývá čas.
Rodiče malých dětí vědí, že ticho v bytě může znamenat dvě věci. Buď dítě spí, nebo právě vzniká škoda, kterou nepokryje ani pojišťovna. Jelikož bylo odpoledne, první možnost nepřicházela v úvahu. Přesto jsem se rozhodl riskovat a užít si vzácných třicet minut klidu.
A pak to přišlo. Slavnostně se otevřely dveře, nebo aspoň to tak vypadalo, a paní spisovatelka zvala maminku na první čtení do pokojíčku. Já nesměl. Po půl hodince se betačtenářka vrátila se slzou v oku: „Teď je řada na tobě, tatínku. Je celá ty.“
To mě trochu vyděsilo.
Když totiž moje žena použije větu „je celá ty“, nebývá to vždycky pochvala. Občas po ní následuje informace o rozbité lampičce, pomalované zdi nebo experimentu s jogurtem a fénem. Tentokrát ale vypadala dojatě. Opravdu dojatě. To už je u nás vzácnější jev než slušně uklizený dětský pokoj.
Víte, mám problém docenit, jaké ta naše brepta dělá pokroky. Vždycky jsem byl netrpělivý a do všeho se hrnul. Když něco neuměla hned, startoval jsem. Ta změna s knihou mě opravdu dojala.
kniha
Možná proto, že člověk je u toho každý den. Když vidíte dítě ráno, odpoledne a večer, změny se ztratí. Jsou malé. Nenápadné. Schovávají se mezi ranním oblékáním, večerním čištěním zubů a nekonečnými diskusemi o tom, proč se do školky opravdu nechodí v pyžamu s jednorožci.
Pokud si starší z vás pamatují recitace pana Hrušínského, tak plně pochopí, jak velký posun to u dcerky byl. Jistě, rozuměl jsem méně než panu Hrušínskému, ale ta vážnost, um, snaha, tón… Asi bude herečka.
Nebo politička. Tam občas taky nikdo přesně neví, co bylo řečeno, ale přednes bývá přesvědčivý.
Seděl jsem na malé dětské židličce, kolena pod bradou, a poslouchal autorské čtení. Každá stránka měla obrázek. Každá stránka měla příběh. A hlavně každá stránka měla smysl. To bylo to, co mě dostalo nejvíc.
To není neobjektivní chvála zaujatého rodiče. To je objev století. Alespoň pro mne. Určitě už to někdo někdy popsal v drahé publikaci, ale já ji nečetl. To je pro mne ovšem typické. ADHD u syna jsem úspěšně léčil lesem a borůvkovým koláčem. Taky objev. Tak proč ne dětské „psaní“.
Mimochodem, kdyby někdo chtěl vydělat miliony, měl by začít prodávat odborné publikace s názvy typu: Jak pomocí pohádky, klacku a borůvkového koláče zlepšit vývoj dítěte. Já bych si to nekoupil. Ale určitě bych o tom napsal článek.
Abyste tomu dobře rozuměli. Princezna chodí ještě do školky a psát neumí. Ale hraje si na to. A bere to daleko vážněji a zodpovědněji než tatínek.
Já když píšu článek, vařím si kafe, odbíhám na záchod, koukám z okna a předstírám tvůrčí proces. Dcerka seděla dvě hodiny zavřená v pokojíčku a makala. Bez kávy. Bez svačiny. Bez stížností. Začínám mít podezření, že talent zdědila po mamince.
Tatínek bere psaní jako terapii. Tak moment. Dcerka se taky zlepšila. Takže taky terapie. Tatík si léčí depku, princezna se učí mluvit „psaním“.
A možná je to celé prostší, než si myslíme. Když dítě něco baví, přestane trénovat a začne tvořit. Přestane se soustředit na to, co neumí, a začne používat to, co umí. Najednou nehledá správná slova proto, že musí. Hledá je proto, že chce vyprávět příběh.
A to je sakra rozdíl.
A pak že to mé psaní je k ničemu.
