Článek
Měla jsem vztah. Docela dlouhý, v podstatě fajn. Nebyl to žádný dramatický román, spíš taková pohoda, klídek, tabáček s někým, kdo se ke mně nějak připletl a zůstal. Všechno fungovalo, jak mělo. Až na ty maličkosti.
Znáte to, jak vám někdo řekne, že rozchody bývají kvůli velkým věcem? Nevěra, peníze, neslučitelné životní cíle… Tak u mě to bylo jinak. Umořily mě drobnosti a „rozešel“ záchod. Tisíce malých věcí, které se sčítaly den za dnem, dokud nepřišla ta poslední kapka.
Sklenice mléka byla počátek konce
První věc, která mi začala vadit, byla sklenice s mlékem. Je to aktivní sportovec a pije mléko po litrech. Vždycky si ji vzal do obýváku. A nikdy ji nevrátil. První měsíce jsem ji odnášela bez řečí. Pak jsem si začala říkat: „A proč vlastně?“ Nechala jsem ji tam. Dny plynuly a sklenice zůstávala. Po týdnu už v ní nebylo mléko, ale jakási hrudkovitá substance, která na mě pomrkává: „Tak co, zvládneš to ignorovat ještě den?“
Jednou jsem mu ji schválně postavila doprostřed stolu. Koukl na ni a řekl: „Jo, musím si vzít novou.“ A fakt to udělal. Starou tam nechal a šel si pro novou!
Ponožky do koše samy nedojdou
Další drobnost: ponožky. Když chlap shodí ponožky na podlahu a očekává, že se magicky přesunou do koše na prádlo, je to varovný signál. Tedy pokud to není jednou za čas. Ale když se to děje denně? A když už z nich můžete sledovat cestu od dveří až k posteli? Přesně takhle to bylo u nás.
„Mohl bys je házet rovnou do koše?“ zeptala jsem se jednou.
Podíval se na mě, pak na ponožky, pak zpět na mě. „Jasně, lásko,“ řekl s úsměvem. A hádejte co? Druhý den jsem našla nové ponožky u postele.
Nechápejte mě špatně. Tohle nebyly velké věci. Jen jsem začala mít pocit, že v našem vztahu jsem víc jeho matka než partnerka. A že mě to začíná pomalu, ale jistě štvát.
„Kde mám klíče?“ a jiné životní otázky
Další klasika: „Kde mám klíče?“ zeptal se skoro každý druhý den.
„Na botníku,“ odpověděla jsem.
„Nejsou tam.“
Samozřejmě že tam byly. Když jsem přišla a ukázala na ně, zamumlal jen „aha“. To bylo všechno. Žádné „díky“, žádné „už se to nebude opakovat“. Prostě aha.
Jednou jsem se rozhodla, že ho nechám najít si je samotného. Hledal 15 minut. Pak se rozčílil, že se pořád někam ztrácí.
Už mě to pomalu přestávalo bavit. Začala jsem si říkat, jestli je to jen moje přecitlivělost, nebo jestli se mi fakt vedle něj zkracuje život o několik let.
Záchod – místo posledního střetu
A pak to přišlo.
Večer, po dlouhém dni, jsem šla do koupelny. A tam. Hnus! Záchodová mísa a okolí posetá kapkami moči. To nebylo poprvé. Už jsem mu to říkala snad stokrát.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Byla jsem unavená. Fakt vyčerpaná. A hlavně. Už jsem nechtěla být ta, kdo to řeší.
Zavolala jsem ho k sobě.
„Podívej se na to,“ ukázala jsem na záchod.
„A co?“ nechápal.
„Kolikrát jsme se o tom bavili?“
„To jako fakt řešíš?“ podivil se. „Trocha vody, no a co? Jsi nějaká háklivá. Copak si moje matka? Se to utře, ne?“
A v tu chvíli mi to došlo. Nešlo o záchod. Šlo o všechno. O ty ponožky, sklenici s mlékem, ztracené klíče. Šlo o ten jeho přístup. Je to obyčejný flákač a já mu dělám… To chce klid.
„Víš co?“ řekla jsem. „Já už na tohle nemám. Utři si to sám. Končím s tebou. Měj se.“
Jasně, nevěřil mi. Smál se. Říkal, že mám jen „blbou náladu“, nebo mi „nesedí tampón“. Ty vado, to je ale… Tak tohle je opravdu konec!
Druhý den jsem mu sbalila věci. Přišel domů a našel kufr u dveří.
„To jako vážně?“ koukal nechápavě.
„Ano,“ řekla jsem klidně. “ Jak si přišel tak vypadni. Jen mi vrať ty klíče. Ber to z té lepší stránky. Už je nemusíš hledat.“
Příběh inspirován skutečnou událostí.
Díky „S“. Nám chlapům to holt někdy trvá, ale nakonec se to prkýnko zvedat naučíme.
