Článek
Loni v prosinci jsem zveřejnil článek o tom, jak jsem z dětí vychoval životní bojovníky, kteří si snad budou umět poradit se vším, co je v životě potká. Kasal jsem se, jak jsou mé děti připraveny na život. V souvislosti s dnešní geopolitickou situací však váhám, jestli to nebylo předčasné. Či snad, že jsem úplně selhal.
Dřív byly rakety vlevo i vpravo a žilo se nám celkem „bezpečně“. Můžete mít tisíc zcela relevantních námitek, ale jakási rovnováha sil existovala. Každý věděl, že zmáčknutí čudlíku by znamenalo konec. Dnes má čudlík kdekdo – diktátor, prezident či předseda. Některé demokracie se mění v autokracie a některé ideologie v náboženství. Rovnováha? To je dnes téměř nadávka.
Staří protivníci si momentálně perou o bábovičky na ukrajinském pískovišti. Oba se zasekli ve své době, která už je dávno pryč. Noví soupeři čekají, co se z toho vyvine, a pak se poperou o zbytky. Jak mám na tohle připravit své děti?
Umím si poradit s výchovou v civilizované společnosti – ale je tohle ještě civilizace? Auta najíždějí do dětí, děti střílejí jiné děti, státy unášejí děti z jiných států. A když o těchto událostech chci s dětmi otevřeně mluvit, mohu jim prý způsobit trvalou újmu. Myslím, že přecitlivělost a eufemismy už nejsou na pořadu dne. A hlavně – děti koukají na válku každý den. Internet, televize, rádio. Je to pro ně akčňák, který se jich netýká. Zatím.
Jak jim vysvětlit, že to tak není? Jak je připravit na možnost vojenského konfliktu? Mám to vůbec zkoušet? Proč mám vypadat jako militantní blázen, který sýčkuje a dělá z dětí zelené mozky? Existuje někde příručka „Jak připravit děti na svět, kde je všechno možné“?
Co odpovědět, když se syn zeptá: „Tati, kluci ve škole mluvili o válce. Vlítnou Rusáci i k nám?“
Snad každý rodič chce pro děti to nejlepší. Kolem sebe však slyším pouze kritiku sociálních sítí, zanedbané mládeže, neschopných rodičů nebo absolutně nekompetentních učitelů. Jako bychom si schválně vymýšleli problémy a zavírali oči před tím největším. Jak přežijí naše děti?
Mnoho otázek, žádná odpověď. Jen věčné handrkování o bábovičky, písečky a korýtka. Tak se zamýšlím, jestli to vůbec má řešení. Korýtko chce každý. Dokonce i když nemá čudlík.
Jsem však životní optimista. Tři děti mě přinutily jím být. Jejich přístup k životu mě nakazil veselou náladou. Tu blbou si nechávám pro politiky. Věřím svým dětem a ve své děti. Pokud nás, dětem věřících rodičů, bude dost, máme ještě naději.
Jaké jsem použil zdroje k článku? No, stačí zapnout počítač a projít zprávy. Každý den jich je víc než dost. Držím nám všem palce, ať se nezblázníme dřív než zbytek světa.
Ale to jsem asi přišel s křížkem po funuse.
