„Vychoval jsem z dětí bojovníky. Přidejte se taky a bude na důchody,“ píše budoucí penzista

Rodičovská tolerance: Po vzoru vlastních rodičů

Moji rodiče byli neuvěřitelně tolerantní. Nezáleželo, kdo jste nebo odkud pocházíte. Důležité bylo, zda jste slušní. Tahle filozofie mi dala základ, který jsem přenesl na své děti. „Buď, kým chceš, jen mi to nevnucuj,“ je heslo, které u nás doma platí. A funguje.

Rodiče mě učili, že není důležité, jestli někdo má rád růžové šaty, sbírá nože nebo sní o tom stát se pilotem. Je to o slušnosti, respektu a schopnosti poradit si se životem. Přesně to se snažím vštípit i svým dětem. Někdy úspěšně, jindy ne.

Rodný list jako první příručka

Je mi 47 let a mám tři děti. Dvě označené v rodném listu jako mužské pohlaví a jedno jako ženské. To jsem přijal jako výchozí bod. Po vizuální kontrole informací z rodného listu jsem si řekl: „Dobře, teď už jde jen o to, abych jim dal co nejlepší start do života.“ Anebo, trochu sobecky: „Čím víc budou soběstační, tím míň mě budou otravovat, až budu nerudný dědek.“

A tady se objevila základní pravidla:

„To je nefér,“ říkáte si? Ano, máte pravdu. Holky to mají těžší. A právě proto je potřeba naučit chlapy, aby si nejen poradili sami, ale taky pomohli holkám s tou „neférovostí“ života. Protože život není vždycky fér. Třeba jednou ocení, že mají vedle sebe někoho, kdo ví, jak přiložit ruku k dílu.

Hračky neřešíme, dovednosti ano

U nás doma hračky nejsou otázkou pohlaví. Dcera s chutí mlátí starší bratry mečem, přičemž má na hlavě růžovou přilbu a štít v oprstýnkované ruce. Jeden z kluků si hrál s panenkami tak dlouho, až se stal expertem na oblékání a péči. (Samozřejmě teď by to nikdy nepřiznal.) Druhý si zase oblíbil nože a různé nástroje a plánuje být hajným.

Důležité je, že si každý našel, co ho baví, a zároveň se naučil základní dovednosti: zatlouct hřebík, opravit kolo, uvařit jednoduché jídlo nebo utěšit sourozence. Gender? Ten do toho nepleteme.

Hřebík zatlučou křivě, u kola se vztekají, omeletu připálí a bráchové se pořád hádají. Realita versus výchova. Ale co, chybami se člověk učí, ne?

Měkkost jako síla a síla jako měkkost

Rodiče, kteří tvrdí, že „kluci nepláčou“, by u nás doma dlouho nevydrželi. Učíme děti, že odvaha je někdy o tom, přiznat strach. „Přiznej malér sám a probereme to. Dozvím se ho z druhé ruky a máš problém!“ A taky o tom, že se musíte naučit stát si za svým názorem. Třeba i s panenkou v ruce. Nepraktické, pokud jde o přání vánočních dárků. Ale co jsem si nadrobil…

Závěr, který je spíš začátkem

Výchova není o tom, kdo si hraje s čím, ale jak se postaví k tomu, když se něco pokazí. Rozbité kolo, ztracený klíč nebo zlomené srdce. Na to je potřeba připravit každé dítě.

Každý z mých tří drobků má svou cestu, ale všechny spojuje jedno: vědí, že se na sebe mohou spolehnout. A pokud se mi tohle podařilo předat, pak si myslím, že jsem jako rodič odvedl docela dobrou práci.

Uvidíme za pár let, jestli moje „bojovníky“ život pozře, nebo si v něm vydobudou důstojné místo. Zatím mám dobrý pocit. A pokud všichni vychováme dostatek takových bojovníků, o svou penzi se nebojím.

Zdroje a další informace: