Článek
Žádná sláva, žádné peníze. Jen chuť a víra, že to má smysl.
Fotbal u nás není jen o reprezentaci, lize nebo talentech pro profesionální sport. Je o tom, že se děti učí hýbat, spolupracovat s ostatními, žít v kolektivu, zvládat prohry i výhry a že mají místo, kam patří. V mnoha obcích jde o jediný organizovaný sport, jedinou šanci, jak děti přivést k pohybu a k socializaci. Jenže systém, který to všechno drží, nestojí na instituci, ale na lidech.
Český sport v číslech? Stát dává drobky
„Koncepce podpory sportu 2016–2025“ si dala za cíl zvýšit podíl výdajů na sport z 0,3 % na 1 % státního rozpočtu. Jsme na konci roku 2025. Realita? Podle Českého statistického úřadu šlo v roce 2023 na sport jen 8,7 miliardy korun, tedy pouhých 0,39 % rozpočtu. A nijak zásadně se to nezlepšilo ani dodnes. Ještě hůře jsme na tom při porovnání k HDP: pouhých 0,33 %. Hluboko pod evropským průměrem. Skandinávie, Rakousko či Nizozemsko investují 1–1,5 %.
Organizovaně u nás sportuje zhruba 483 tisíc dětí a mladých, tedy jen asi pětina populace ve věku 5–24 let. Podle Světové zdravotnické organizace je navíc až 73 % chlapců a 82 % dívek ve věku 11–17 let pohybově neaktivních. To je hodně alarmující, zdravotně i společensky.
Přesto stát nechává sport prostě jen tak přežívat. Rozpočet Národní sportovní agentury na rok 2025 se pohybuje mezi 6,9 a 7,9 miliardy korun. Vzhledem k potřebám celé sportovní infrastruktury v Česku je to naprosté minimum. Jak pak ale můžeme očekávat, že vychováme další hvězdy? Nebo že další generace dětí získají stejný pozitivní vztah ke sportu jako my?
Fotbal jako páteř českého sportu
Fotbalová asociace České republiky registruje přibližně 3 500 klubů a 360–370 tisíc členů, z toho asi třetinu tvoří děti a mládež. To z fotbalu nedělá jen největší sport, ale i největší organizovanou síť volnočasových aktivit pro děti a mladistvé. V menších obcích je zápas přípravky či žáků společenskou událostí. Rodiče, prarodiče, sousedé. Celé komunity. Fotbal drží lidi pohromadě. A ti, kdo ho táhnou, jsou trenéři. Právě ti ale mají nejmenší podporu. Ano. To jsou ti lidé, kteří mimo svou práci věnují desítky hodin týdně péči o děti. O naši budoucnost.
Trenéři? Bez nich by nebylo nic. A nepodpora je vidět i na hráčích
Trenér mládeže dnes není zaměstnanec, ale nadšenec. Dělá to po práci, v osobním volnu, často za symbolické částky. V malém klubu trénuje tři kategorie, vede zápasy, řeší rodiče, papírování, vybavení a dělá to často do úmoru jen a pouze z přesvědčení, že pomáhá dětem se hýbat a zažívat společnou radost. Místo podpory však často slyší z tribuny jen rady, co má dělat jinak.
Trenéři nemají kde brát kvalitní vzdělání. Chybí systém stáží, společných seminářů, sdílení know-how, regionálních metodiků. Kdo chce růst, musí si vše platit a zařizovat úplně sám. Stát na ně zapomněl a často i samotná fotbalová asociace. Přitom vzdělaný trenér = fungující systém.
A důsledek toho všeho? Hráči se dostávají na vyšší úroveň až ve 22–24 letech. Ti, kteří to zvládnou už v 18 či 19, jsou spíš výjimkou. Problém není v dětech, ale v prostředí. Bez moderní metodiky, techniky, mentální přípravy a fyzického tréninku jsou mladí fotbalisté na dospělý fotbal nepřipravení. Přitom existuje jednoduché řešení: síť metodiků a vzdělávacích center.
Co tím myslím? Poslat několik zkušených trenérů na stáže do zahraničí a nechat je po návratu školit další. Výchova od trenérů pro trenéry. Nic složitého. A know-how by se dostalo i do malých klubů v Lipencích, Meteoru, Šumperku, Třebíči či Frýdlantu. Do celé země a všem.
Akademie, infrastruktura a jedna česká ostuda
Je férové říct, že akademie FAČR, regionální centra i klubové akademie odvádějí skvělou práci. Mají moderní přístup a podmínky 21. století. Jenže reálně se jich účastní pár procent dětí. Většina hraje v malých klubech, kde trenér zastává roli správce, kouče i psychologa.
Tam stát nevidí. A právě tam se rodí většina hráčů. Jako sportovci i jako lidé. Infrastruktura je v mnohých obcích letitá, šatny v havarijním stavu, chybí osvětlení. Programy NSA jako Standardizovaná infrastruktura, Kabina, Regionální infrastruktura existují, ale nestačí.
A teď něco, co laik často netuší: Česká republika je jedinou zemí v Evropě, která nemá vlastní tréninkové centrum pro národní tým. Reprezentace se střídá na pronajatých hřištích, improvizuje. V 80. letech jsme měli přes 2 000 sportovišť. V roce 2025 nemáme ani jedno reprezentační centrum. To není detail, ale ostuda. A ukazuje to, že nám je sport vlastně fuk.
Sport není priorita. A nemá koncepci.
Politici o sportu mluví před volbami, ale reálně až po posledním hvizdu. Rádi se fotí s medailisty, ale zapomínají, že za nimi stojí stovky trenérů a tisíce hodin práce. Česku chybí dlouhodobá koncepce sportu, jasné cíle i odvaha. Ne proto, že by nebyly peníze. Ale proto, že sport není priorita. Přitom investice do sportu se vracejí mnohonásobně. Ve zdraví, soudržnosti i prevenci sociálních problémů. Aby systém fungoval, potřebovali bychom ročně alespoň 20 miliard Kč. Na platy trenérů, vzdělávání, modernizaci hřišť, šaten, hal, vybavení klubů i soutěže mládeže. Dnes to táhnou nadšenci. To však není strategie. To je zoufalství. A neudržitelné.
Sedm kroků k lepšímu (nejen) fotbalu
Pokud bych si měl zahrát na „ministra sportu“, udělal bych sedm věcí:
1. Zvýšit financování sportu na minimálně 1 % státního rozpočtu. A dále navyšovat.
2. Zavést paušální odměňování trenérů mládeže. Transparentně, jasně a podle licence.
3. Maximálně investovat do vzdělávání trenérů. Metodici, stáže, sdílení know-how.
4. Považovat sportovní infrastrukturu za veřejnou službu. Stejně jako školy a knihovny.
5. Podporovat akademie na úrovni mikroregionů a vzdělávání malých klubů.
6. Propojit školy, kluby a oddíly, například přes projekt jako jsou „Trenéři ve škole“.
7. Vybudovat národní tréninkové centrum jako základ profesionalizace sportu.
Český fotbal nestojí na výsledcích reprezentace. Stojí na stovkách trenérů, kteří každý den dělají něco, co by měl dělat systematicky někdo jiný. Vychovávají. Dnes to dělají navzdory systému. Pokud jim ale dáme podmínky, vzdělání a infrastrukturu, můžeme se z krize dostat.
Fotbal není jen o gólech. Je o dětech, které se hýbou. O rodičích, kteří se potkávají. O komunitě, která drží pohromadě. Pokud stát nepochopí, že tohle je ta největší investice, pak neprohráváme jen zápasy. Prohráváme další generaci dětí. A bude nás to bolet i jinde než na výsledkové tabuli.
