Článek
Pojďme se na to podívat trochu jinak. A na začátek pár dat. V 8. i 9. kole nastoupilo 67 cizinců v základní sestavě svých týmů. Tedy 39,4 % všech startérů. Takže laicky řečeno, čtyři z deseti hráčů, kteří dostávají nejcennější herní minuty a důvěru trenérů, jsou z ciziny. Opět se můžeme ptát, zda je to moc, málo nebo co to vůbec je.
Pro mě osobně se český fotbal ocitl v bodě, kdy musí řešit a vyřešit klíčovou otázku. Kolik prostoru dát zahraničním hráčům a kolik domácím talentům? Dovolil jsem si sepsat plusy a mínusy.
Na jednu stranu má přítomnost cizinců nepopiratelné výhody. Zvyšují konkurenci, nutí domácí hráče, aby na sobě pracovali a přinášejí rozmanitost herních stylů. Hráči z Balkánu doručí tvrdost, emoce i sebevědomí na míči. Afričtí fotbalisté zase rychlost, fyzickou připravenost a vytrvalost. Skandinávci v sobě mají disciplínu, klid v rozehrávce a taktickou vyspělost. Nebo to je bez ohledu na národnost něco úplně jiného. To všechno českou ligu obohacuje. Cizinci mohou navíc přitáhnout fanoušky, sponzory a někdy se z nich stávají i výhodné obchodní artikly. To v případě, že se podaří jejich skauting za relativně dobré peníze a pak prodej do zahraničních (nejen) TOP lig.
Na druhou stranu ale máme problém. Pokud totiž 40 % základních sestav obsazují zahraniční hráči, logicky zbývá méně prostoru pro mladé české talenty, kteří potřebují sbírat zkušenosti na nejvyšší úrovni dospělého fotbalu. Pro kluby je „cizinecká cesta“ lákavým řešením v krátkodobém měřítku. Zahraniční hráči z nižších lig obvykle nemají vysoký plat a ti zkušenější jsou zase příslibem okamžitého sportovního posílení. Jenže obě tyto cesty znamenají, že se čeští mladíci musí spokojit s tím, že budou hrát ve druhé nebo dokonce i třetí lize. A to i přestože jsou součástí kádru profesionálních klubů a většina z nich už má také tomu odpovídající smlouvu. Co s tím?
Jedna podotázka je filozofická. Chceme, aby mladí Češi hráli v české lize? Já říkám ano. Pak tedy přichází na řadu otázka praktická. Jak toho docílit, když samy kluby se k tomu příliš nemají? Inspiraci můžeme hledat u našich sousedů. V německé Bundeslize a 2. Bundeslize platí tzv. pravidlo o odchovancích, které ve zkratce znamená, že každý klub musí mít na soupisce minimálně 12 hráčů, kteří by mohli nastoupit za německou reprezentaci. A z toho musí být alespoň 8 odchovanců, tedy hráčů, kteří byli mezi 15. a 21. rokem svého věku minimálně tři sezóny registrováni v německém klubu. Tyto odchovance jde pak rozdělit na 4, kteří pocházejí přímo z klubu a na další 4 z jiných německých klubů. Pravidlo tak není omezováním počtu cizinců, ale zajišťuje prostor pro domácí hráče. Díky tomu musí mít každý klub v kádru významnou část fotbalistů, kteří prošli německým systémem mládeže. Tento model se ukazuje jako funkční kompromis. Nebrání příchodu kvalitních cizinců a zároveň chrání domácí základnu hráčů a nutí kluby investovat do mládeže. Příklady najdeme ale i mimo TOP 5 lig.
V Rakousku je počet cizinců v zápasové nominaci omezen na sedm. A pokud klub zmíněné pravidlo poruší, přijde o část finanční podpory od ligy. V Belgii pak musí být v zápasové nominaci alespoň šest hráčů, kteří prošli belgickým systémem výchovy mládeže. Ve Švýcarsku musí mít každý klub minimálně 8 hráčů vychovaných v místních akademiích. Polsko jde zase cestou systému „Pro Junior“, díky kterému kluby dostávají finanční bonusy za minuty odehrané mladými Poláky. A zajímavý model má i nizozemská Eredivisie. V zemi tulipánů není pevný limit cizinců, ale hráči mimo EU musí dostávat minimální mzdu výrazně vyšší než domácí. Například v sezóně 2023/24 to bylo kolem 450 000 € ročně. Toto pravidlo odrazuje kluby od nákupu průměrných cizinců a nutí je investovat jen do těch kvalitních. Výsledek? Více prostoru pro mladé Holanďany, kterým by jinak vzal místo hráč z ciziny, který ve finále ani není lepší než oni.
A to je to, na co chci vlastně poukázat ze všeho nejvíce. Opravdu k nám chodí jen cizinci, kteří jsou prokazatelně lepšími hráči než naši talenti? Do Slavie, Sparty a Plzně možná. A někdy ani to ne. Vidíte? Přesně o tom tady mluvím. Český fotbal si musí uvědomit, že jakmile nezačne tento problém řešit, nastane generační ticho. Nebudeme mít silné ročníky, nebudeme mít silné reprezentace a nebudeme mít evropsky konkurenceschopný systém výchovy mládeže a přechodu dorosteneckých fotbalistů do dospělého, natož do profesionálního fotbalu. My zkrátka potřebujeme najít systémové řešení, jak začít mladé české hráče „hrát“ v českých klubech.
Závěrem. Cizinci mají v Chance lize své místo. Bez debat. Pokud jsou výrazně lepší než domácí hráči, přinášejí kvalitu a zvedají úroveň soutěže. Pak ano. Problém ale nastává, když jsou do hry nasazováni průměrní cizinci na úkor našich mladých odchovanců. V takovém případě trpí celý systém výchovy fotbalových talentů. A je potřeba se nad tím opravdu rychle zamyslet.
Budoucnost českého fotbalu stojí na schopnosti najít rovnováhu. Cizinci jako přidaná hodnota a domácí mladíci jako priorita. Pokud se podaří nastavit správná a férová pravidla této hry, český fotbal může růst. Jinak hrozí, že krátkodobý sportovní či ekonomický aspekt porazí dlouhodobě koncepční přístup k tomu, jak se starat o tuzemský fotbal. A to já nechci. Co vy?
