Článek
Dnes jsem v práci hodně přemýšlel o jednom nešvaru, který se v té či oné podobě vyskytuje snad v každém domově pro seniory. Vycházím čistě ze své vlastní zkušenosti a každodenního pozorování při péči o klienty. Jde o situace, kdy příbuzní a blízcí odejdou z návštěvy a zanechají svému rodinnému příslušníkovi stravu, která pro něj nejenže není vhodná, ale v krajním případě ho může ohrozit na zdraví i na životě. A co víc – zcela znehodnocuje dlouhodobou, mravenčí péči samotného personálu.
Bylo to tak vlastně vždycky. Rodiny, přátelé a známí nosili pacientům do nemocnic všechno možné, aby jim v hospitalizaci trochu přilepšili. Od alkoholu až po hory sladkostí. Úplně stejný vzorec chování se dnes přenáší do domovů pro seniory.
Ti schopnější a vědomější klienti si tyto donesené potraviny dokážou poschovávat na těch nejrozmanitějších místech. Přitom nutriční poradci ve spolupráci se zdravotním personálem denně pracují na tom, aby strava klientů byla dokonale vyvážená. Dietářů je mezi seniory většina. Když se k tomu přidá fakt, že mnozí z nich jsou imobilní, ležící, a tudíž nevydávají téměř žádnou fyzickou energii, stačí jim k životu při běžné ústavní stravě velmi málo.
Divadýlko v přímém přenosu
Jenomže pak personál přijde na pokoj, otevře šuplík od nočního stolku a vidí naskládané sladkosti a hromadu rozbalených obalů. Člověk občas až žasne, kde imobilní klient, kterému je dost často nutné stravu mechanicky podávat, protože se sám už nenají, najde najednou tolik sil. Jako zázrakem se dokáže natáhnout a dostat do míst, která jsou pro něj za normálních okolností zcela nedotknutelná.
Následně personál jen zoufale kroutí hlavou. Najde klientku s jasnými stopami na oblečení i lůžkovinách, které jsou přímým důsledkem přejezení se stravy, kterou má s ohledem na svou diagnózu přísně zakázanou.
„Ale paní Blaženo, to přece nesmíte, vždyť vám po tom bude zase strašně špatně, a to přece nechcete…“ domlouvá jí pečovatel.
Klientka se jen udiveně podívá, jako by o ničem nevěděla. A člen personálu si v duchu říká: „Ona má sice diagnostikovanou těžkou demenci, ale to divadýlko se mnou umí zahrát tak pěkně, že by jí člověk i věřil.“
Zodpovědnost už neleží na rodině, ale na domově
Když se pak vedení domova nebo zdravotní sestry snaží s rodinou vykomunikovat, že u maminky či tatínka opakovaně nacházíme na stolku potraviny, které s ohledem na jejich anamnézu nesmí ani vidět, rodina se často ještě rozčiluje. Argumentují tím, že jim přece chtějí dopřát „toho mála, co si v životě ještě mohou užít“.
Otevřený dialog s rodinou je základem úspěšné péče.
Jenže realita je složitější. Ta rodina už se seniorem nežije 24 hodin denně. Nemá za něj bezprostřední zodpovědnost, jako nesou lidé sami za sebe, dokud bydlí doma. Domov pro seniory se ze zákona i z lidskosti musí snažit udržet vše v mezích, aby byl klient zdravotně zabezpečen a v co největším komfortu. Nemůžeme nechat absolutní volnost v tom, aby si každý konzumoval, co se mu zachce. To zkrátka z hlediska odborné péče nejde.
Když je seniorovi špatně v domácím prostředí, je to jeho svobodné rozhodnutí. Buď se jde k lékaři, nebo se zavolá sanitka, a nějaký ústav to vyřeší předepsanou léčbou. Kdyby se ale tato absolutní volnost nechala všem klientům v domově pro seniory, záchranná služba by mohla rovnou nechat jedno nebo dvě sanitní vozidla permanentně zaparkovaná před našimi dveřmi, protože by jejich výjezdy nepřestaly čtyřiadvacet hodin denně.
Ležící klient, který nevydává téměř žádnou energii a nacpe do sebe místo vyvážené diety cokoli, co mu rodina přinese, čelí okamžité reakci těla. Organismus se začne bouřit formou těžkých nevolností, návalů nebo průjmů. Každý, kdo v této oblasti pracuje, si dokáže představit, jaký ošetřovatelský a hygienický kolotoč v tu ránu na oddělení následuje.
Starouškovi přece chceme udělat dobře…
Klientovi to navíc nepřidá na psychické pohodě. Jakékoliv další tělesné trápení a nevolnost jsou pro starého člověka neskutečně vyčerpávající. A lidé trpící demencí si navíc už nedokážou v hlavě spojit příčinu a následek – neví, že je jim zle právě z té tajně snězené tabulky čokolády.
Přitom by stačilo tak málo. Větší propojenost, otevřenost a vzájemný respekt mezi rodinami a personálem domova. Z vlastní zkušenosti vím, že domovy se o toto propojení pokoušejí neustále. Pořádají schůzky, vysvětlují, prosí. Přesto narážíme na zeď u příbuzných, kteří – a nechci, aby to znělo jako všeobecné pravidlo – velmi často nechtějí tato dietní omezení respektovat. Vedou je k tomu sice čisté úmysly, chtějí, aby „starouškovi bylo dobře“. Jenže konečný výsledek je přesně opačný. Skutečné dobro totiž v tomto věku znamená především bezpečí, stabilita a respekt k odborné péči.
Závěrečný dovětek autora:
Děkuji za přečtení mého dnešního postřehu z praxe. Téma stravování a respektu k pravidlům v sociálních zařízeních je občas složité a citlivé téma. Máte i vy ve svém okolí nebo rodině zkušenost s péčí v domovech pro seniory? Jak se díváte na hranici mezi „dopřáním si radosti“ a zdravotním rizikem? Budu moc rád za vaše věcné názory a zkušenosti v diskuzi níže. Pokud vás moje texty z oblasti sociálních služeb zajímají, klikněte na tlačítko SLEDOVAT.
