Bydlení s péčí nemusí být ústav. Hledám cestu, jak seniorům vrátit vlastní prostor

Zaklepe se. Jenomže ještě dřív, než člověk uvnitř stačí říct „dále“, už se mačká klika a dveře se otevírají.

Na pokoji může být senior, který se právě převléká. Může tam sedět klientka na toaletním křesle, třeba zády ke dveřím, protože jinak se do prostoru ani nevejde. Může to být člověk, který si jen potřebuje chvíli odpočinout, být sám se svými myšlenkami nebo nechce být zrovna nikým viděn.

Pečovatel přitom nemusí být necitlivý ani zlý člověk. Má svůj harmonogram, několik dalších klientů, spoustu práce a dveře pokoje postupně začne vnímat jako dveře do svého pracoviště. Jenomže pro člověka, který za nimi žije, by to měly být dveře jeho domova.

A právě tady začíná problém, nad kterým v poslední době přemýšlím stále častěji.

O soukromí seniorů v pobytových zařízeních jsem už psal. Čím víc se k tématu vracím, tím víc si uvědomuji, že samotný jednolůžkový pokoj ještě soukromí nezaručuje.

Samozřejmě je mnohem lepší než pokoj dvou-, tří- nebo dokonce čtyřlůžkový. Člověk má alespoň vlastní prostor, může si kolem sebe postavit svůj nábytek, fotografie, obrázky a věci, které mu připomínají předchozí život.

Jenomže pokud se nemůže zamknout, neví, kdo a kdy vstoupí, a po zaklepání ani nedostane čas odpovědět, pořád není úplně u sebe. Je ubytovaný v pokoji, který je současně součástí provozu zařízení.

Nejde přitom o to, aby k člověku nikdo nevstupoval. Kdo potřebuje pomoc s hygienou, oblékáním, léky, jídlem nebo přesunem, bez přítomnosti druhých se samozřejmě neobejde.

Jde o něco jiného.

Člověk nemá být permanentně vstupovatelný jen proto, že už potřebuje pomoc druhých.

Vždy se objeví argument bezpečnosti. Co když senior upadne? Co když neodpovídá? Co když má demenci, nedokáže použít signalizaci nebo zapomene, že za ním pracovník přijde?

To jsou naprosto oprávněné otázky. Nemohou se ale stát univerzálním důvodem pro to, aby soukromí přestalo existovat všem.

U někoho bude potřeba pravidelná kontrola. Jiný si pomoc přivolá sám. Další může mít domluvené určité hodiny, kdy za ním pracovník přijde. U člověka s vyšším stupněm demence bude režim jiný než u seniora, který je duševně zcela při smyslech, ale už nezvládne koupání, úklid nebo přípravu jídla.

Tak jako se liší zdravotní stav lidí, měl by se lišit také způsob, jakým se zasahuje do jejich soukromí.

Ani demence přece automaticky neznamená, že člověk nic nevnímá. Může zapomenout jméno pracovníka nebo to, jaký je den, ale velmi dobře může vnímat strach, stud, překvapení i pocit, že mu někdo bez čekání vstoupil do jeho prostoru.

Pobytová zařízení se často stavějí ve větších kapacitách, protože ekonomika provozu k tomu jednoduše tlačí. Jeden tým, jedna kuchyně, jedna prádelna, jedna administrativa a co největší počet lůžek.

Z hlediska tabulek tomu rozumím. Jenomže z člověka se v takovém systému velice snadno stane součást provozu.

Ranní hygiena musí proběhnout v určitém čase. Jídlo se rozváží podle harmonogramu. Noční kontroly mají svůj režim. Personál musí všechno stihnout a jednotlivé úkony na sebe navazují.

A jsme opět u toho, že provozní logika začne dostávat přednost před životem člověka.

Zákon přitom už dnes mluví o zachování lidské důstojnosti, soukromí a o tom, že pomoc má vycházet z individuálních potřeb. Také při kontrolách sociálních služeb se sleduje, zda personál respektuje soukromí při vstupu do pokoje, zda může být klient o samotě a zda jsou důstojně prováděny intimní úkony.

Na papíře tedy problém pojmenovaný máme. Horší je, jak ho dostat do každodenního provozu.

Při úvahách o komunitním bydlení jsem se proto dostal k otázce, zda musí být bydlení a péče vůbec spojeny pod jedním provozovatelem.

Zatím vedeme pouze první jednání a vůbec netvrdím, že je něco hotové. Dovedu si ale představit několik menších rodinných domů rozdělených na samostatné bytové jednotky. Každý člověk by měl svůj byt, své dveře, koupelnu, toaletu a podle možností také malou kuchyň.

Nebyl by to pokoj v zařízení. Byl by to jeho nájemní domov.

Společné by mohlo být servisní zázemí, údržba, zahrada, místo pro setkávání, doprava nebo další služby spojené s bydlením. Kdo by potřeboval sociální či zdravotní péči, mohl by ji mít dostupnou přímo v areálu.

To ovšem neznamená, že ji bude řídit majitel nebo ředitel resortu.

Pokud bychom jen postavili menší domy a uvnitř zavedli stejný ústavní režim, pouze jsme ústav rozdělili do několika hezčích budov. To by podle mě žádnou zásadní změnou nebylo.

Realizovatelný model podle mého názoru musí stát na jasném oddělení tří vztahů.

Prvním je vztah mezi rezidentem a provozovatelem resortu. To je běžné nájemní bydlení doplněné o předem sjednaný servis.

Druhým je vztah mezi resortem a externím poskytovatelem sociální nebo zdravotní služby. Poskytovatel by mohl mít přímo v areálu pronajatou kancelář a potřebné zázemí. Za tyto prostory by platil řádný, předem stanovený nájem.

Třetím a nejdůležitějším je přímý vztah mezi rezidentem a poskytovatelem péče. Rezident, případně jeho oprávněný zástupce, si s poskytovatelem sám sjedná, jakou službu potřebuje, kdy ji chce využívat a kolik za ni bude platit.

Sociální pracovník poskytovatele posoudí situaci konkrétního člověka, sestaví s ním individuální plán a podle vývoje jeho stavu jej bude měnit. Pracovníky bude zaměstnávat, rozdělovat a kontrolovat poskytovatel služby, nikoliv ředitel resortu.

Ředitel nebo správce resortu se bude starat o budovy, nájemní vztahy, technický provoz a společné zázemí. Nebude určovat, kdy se má paní Nováková koupat, kdo jí podá léky nebo kolikrát denně k ní pečovatel přijde.

Tady se zároveň ukazuje rozdíl mezi takovým modelem a takzvanou šedou zónou.

Nestačí totiž pouze napsat do smlouvy, že provozovatel žádnou sociální službu neposkytuje. Jestliže ve skutečnosti vybírá obyvatele podle jejich zdravotního stavu, organizuje jim péči, rozděluje pracovníky, určuje harmonogram, vede jejich dokumentaci a celé to nabízí jako jeden balíček bydlení s péčí, může být skutečnost úplně jiná než název na papíře.

Při posuzování se totiž hledí především na to, jak provoz opravdu funguje.

Proto nechci model stavět ani na provizích za získané klienty. Partner by platil běžný nájem za reálně využívané prostory, nikoliv procento z péče nebo odměnu podle počtu rezidentů, kteří jeho službu využijí.

Investor má mít příjem z nemovitosti a servisního bydlení. Registrovaný poskytovatel z řádně poskytované služby. Rezident má mít právo rozhodnout, zda tuto službu využije, odmítne nebo si zvolí někoho jiného.

Používání partnerské služby nesmí být podmínkou nájemní smlouvy.

Oddělit se musí také sociální a zdravotní péče.

Pomoc s hygienou, oblékáním, jídlem nebo běžným fungováním domácnosti může poskytovat registrovaná terénní sociální služba. Odborné zdravotní úkony musí vykonávat oprávněný poskytovatel zdravotních služeb.

V areálu tedy může působit sociální i zdravotní partner, případně organizace, která má pro obě oblasti potřebná oprávnění. Stále ale půjde o externí subjekty se svou odpovědností, pracovníky, smlouvami a dokumentací.

Zázemí přímo v resortu může znamenat, že pomoc bude skutečně blízko. Samotná cedule na kanceláři ovšem ještě nezajistí nepřetržitou dostupnost. Kapacita, pracovní doba, pohotovost i postup při nočním problému musí být domluveny pravdivě a konkrétně.

V tomto modelu používám raději slovo rezident než klient. Není to jen hra se slovy.

Rezident je především člověk, který někde bydlí. Má nájemní smlouvu, svůj prostor a rozhoduje o něm. Klientem sociální nebo zdravotní služby se stává teprve tehdy, když si ji sám sjedná.

Partner může být nablízku. Správce resortu může na přání člověka pomoci s předáním kontaktu nebo přivoláním služby. Nesmí však péči nadiktovat a převzít nad ní neformální řízení.

Stejně tak rodina nemůže automaticky rozhodovat za dospělého člověka jen proto, že je starý nebo nemocný. Dokud je schopen rozhodovat, musí jeho vůle zůstat na prvním místě. Rodina či zástupce vstupují do rozhodování s jeho souhlasem nebo na základě skutečného právního oprávnění.

Samozřejmě může přijít chvíle, kdy několik návštěv denně přestane stačit. Člověk začne potřebovat noční dohled, náročnější zdravotní péči nebo nepřetržitou pomoc.

I s tím musí model počítat předem.

Nemělo by se čekat, až vznikne krizová situace a rodina začne obvolávat služby ve chvíli, kdy už nemůže dál. S rezidentem, rodinou a poskytovatelem se může průběžně vyhodnocovat, zda současná pomoc stačí, zda ji lze rozšířit a kde leží hranice bezpečného bydlení.

Ani tato pravidla ale nemůže svévolně nastavovat správce resortu. Musí vycházet z odborného posouzení poskytovatelů, skutečného zdravotního stavu a především z práv a vůle daného člověka.

Než se podobný model podaří uskutečnit, mohou se rodiny alespoň v současných zařízeních ptát:

Nejsou to nepříjemné otázky. Jsou to otázky o tom, zda člověk v zařízení ještě bydlí, nebo už je pouze součástí jeho provozu.

Netvrdím, že mám hotové řešení. Model musí dostat správný právní, ekonomický i provozní rámec. Musí ho posoudit právníci, registrující orgány, poskytovatelé služeb i lidé, kteří mají zkušenost s každodenní péčí.

Přesto si myslím, že má smysl tuto cestu hledat.

Úspora nemusí vznikat tím, že lidé sdílejí pokoje, koupelny a zbytky svého soukromí. Může vzniknout také tím, že několik samostatných domácností sdílí dostupné servisní zázemí a externí profesionální služby.

A je úplně jedno, jak to pojmenujeme - Senior park nebo Komunitní seniorský resort či jakkoli jinak. Podstata je důležitá. V Německu, Holandsku či Británii už podobné modely existují, i když mají jiné znění sociálního zákona.

Člověk totiž neztrácí potřebu soukromí v okamžiku, kdy přestane chodit, začne zapomínat nebo potřebuje pomoc při hygieně.

Možná ji právě tehdy potřebuje chránit ještě víc.

Soukromí není nadstandard pro soběstačné. Je součástí důstojnosti právě tehdy, když se člověk bez pomoci druhých už neobejde.

Tento text není hotovým právním ani investorským projektem. Je to úvaha, která vznikla ze zkušeností s pobytovými zařízeními a z hledání jiné cesty. Cesty, kde člověk neztratí svůj domov jen proto, že potřebuje péči.

Jakou zkušenost máte se soukromím svých blízkých v pobytových zařízeních vy? Čekal personál po zaklepání na odpověď, respektoval intimitu při hygieně a nechával člověku možnost být opravdu chvíli sám? Budu rád, když své zkušenosti napíšete do diskuse.