Hastrman od Červeného mlýna: Úspěšná brněnská knížka ožívá na internetu

Autorský úvod: Vážení čtenáři, přátelé a patrioti, po úspěchu prvního příspěvku vám přináším další povídku z mé vyprodané knížky O brněnských vodnících. Tentokrát se přesuneme z Oltecu do Králova Pole a k Lužánkám, do míst, kde dříve protékala Ponávka a stával Červený mlýn. Text ponechávám v naprosto původním a nezkráceném znění s kompletní brněnskou poetikou. Příjemné čtení.

Není to zase tak dávno, co stál někde před koncem ulice na rybníčku, na rohu Reissigovy a Sportovní, Červený mlýn a u něj ležel rybník Červeňák, který měl jméno podle zbarvení od cihelny, která stála na Cimburkově v Králově Poli. Je to v místech, kde taky kdysi byla slepá kolej šaliny, která vozila sportuchtivé diváky na fotbalový stadión, ale i na starý zimní stadión za Lužánkami. Ten rybník byl totiž ještě před dalším velkým rybníkem, Špilberským, který se rozprostíral na místě dnešních Lužánek. Zkrátka Červený mlýn byl na Ponávce and v rybníku sídlil hastrman Šufan. Byl to takový smolař. Že nevíte proč? V tom je náš příběh.

Kolem Ponávky, a na ní, bylo kdysi dávno hodně mlýnů, a taky soustava rybníků, celkem osm. V nich žili také vodníci či hastrmani. I tito mužíčci měli mezi sebou řevnivosti, ale i přátelství. Hastrman od Červeného mlýna ovšem moc přátel neměl, byl to takový morous a samotář. Chtěl by se velice vklínit do společenství vodníků, ale nějak se mu to nedařilo. Veškerá jeho snaha byla marná, neměl tolik dušiček, aby se mohl stát váženým členem onoho společenství. Když už se mu podařilo mít dostatečně na někoho políčeno, nedokázal si pohlídat, aby jej dotyčná či dotyčný nějakým způsobem nedoběhli. Tak tomu bylo i s jedním tovaryšem a jeho malou sestrou Aničkou. Ten tovaryš se jmenoval Karel Schneeweiss, ale říkalo se mu jednoduše Kódl a chodíval za prací do dřevařské dílny. Aničku brával s sebou k tetě, která bydlela v Černých polích v malém domečku a hlídala ji, než půjde Kódl z práce domů. Kódl s Aničkou byli z početné rodiny někde z Městečka v Králově Poli, tak se říkalo jednomu místu u Mojmírova náměstí. Byly tam takové domečky v traktu jednoho velkého domu čísla 12, jehož majitelem byl pan Persch, a tak se tomu místu říkalo Péřák. To nebyly jen tak nějaké domečky, bylo jich asi 22 a byla to kolonie, ve které byly převážně rodiny zaměstnanců nedaleké Borgessovy továrny, pozdější Královpolská. Z této kolonie pocházel třeba herec Karel Höger, kde vyrůstal i se starším bratrem Rudolfem, a kde měla jejich maminka koloniál se smíšeným zbožím. Bydlela tam taky paní Jurná, což byla babička herce Jaroslava Vojty, který u ní často pobýval, kterého vychovávala, a mnoho jiných zajímavých osobností brněnského kulturního či společenského života. Kódl jako jeden z mála obyvatel této kolonie ovšem nepracoval ani ve Sfinxu, továrně, která stála na Hrnčířské ulici, či zmíněné Borgesce alias Královopolské strojírně, jako třeba jeho čtyři bratři a otec, a tak chodíval docela daleko za prací do dílny, která sídlila nad bývalým Špilberským rybníkem. Bral to tedy kolem Červeňáku a mlýna. V okolí byly také veliké louky až k hranici Černých polí. Na nich si často Anička hrávala s ostatními dětmi z malých domků na okraji osady.Hastrman Šufan sedával na stavidle rybníka a jen tak lenošně pozoroval už od rána hemžení kolem náhonu a mlýna. Děvčata chodívala také kolem zase opačným směrem než Kódl, na kraj Králova Pole. Na dívky měl Šufan vždy políčeno barevnými pentlemi, které rozvěsil na starou vrbu u rybníka. Jenomže děvečky to věděly a vždycky když šly kolem tak se hlasitě smály a zrychlily krok a jen tak rukama pentle rozhoupaly a utíkaly dál od rybníka. Šufan ani nestačil seskočit ze stavidla. Neměl se ani s kým moc poradit, jak by mohl být úspěnější v lovu dušiček. Vlastnil jen pár hrnečků od utonulých, kteří se za mnoho desítek let utopili v Červeném rybníce, ale většinou z nešťastné náhody.

Kódl přivedl Aničku k tetě a šel do práce. Anička se s bratrem rozloučila a dovolila se tety, jestli si může jít hrát na louku k rybníku, že jsou tam i ostatní děti. Teta dala Aničce čtvrtku chleba, který ráno znovu rozpekla, protože byl už starší, a taky kousek tvarohu a řekla, aby se s ostatními rozdělila. Anička utíkala na louku a s ostatními dětmi začala plést věnečky z čerstvých jarních květin. Ty věnečky pak házely do rybníka a kluci se do nich trefovali kamínky. Šufan tyto jejich rozmary neměl rád, jejich hrátky mu čeřily hladinu rybníka a plašily ryby. Vždycky skřehotal pod vrbou a mračil se na celé okolí. Tento rok se rozhodl, že se pomstí a vyhlédl si právě Aničku, že ji utopí a získá tak dušičku, která platila ve společenství vodníků za dušičky dvě, protože byla od nevinné dívky.

Děti dováděly na břehu a zpívaly si písničku o věnečcích a jaru. Aničce se její věneček pořád přibližoval ke břehu a vzdaloval se opačným směrem od ostatních, které pluly po hladině k výpusti rybníka do Ponávky, kde bylo jiné stavidlo, než na kterém sedával Šufan, to bylo u náhonu mlýna. Děti pobíhaly po břehu a kluci se snažili kamínky věnečky popohnat k výpusti. Anička se rozhodla, že svůj věneček musí za každou cenu dostat od břehu, aby se přidal k ostatním. Prodírala se rákosím, které rostlo kolem. Šufan už číhal pár kroků od místa, kam věneček schválně pod hladinou postrkával. Anička se snažila dosáhnout na svůj věneček, ale pořád byl moc daleko, vykasala si sukýnku, odhodila dřeváčky, které měla na nohou, a opatrně našlapovala v mělčině na břehu mezi rákosím. Šufanovi zajiskřila žlutá očka, jako když se odráží paprsky slunce z rozčeřené hladiny rybníka. Měl svou oběť na dosah. Anička už byla prstíky blízko svému věnečku, ale v tom se objevila šupinatá a slizká ruka hastrmana a chytla tu její. Anička vykřikla, jak se polekala. Šufan zaskřehotal tak děsivě, jako by se v tu chvíli rozezněly hlasy všech žab v okolí. Už se těšil, že má svou dušičku v hrnečku. Jenomže Anička nechtěně zavadila o popruh sotůrku, který měla přes rameno a krk, a v něm od tety chleba dvakrát pečený. Jelikož se při cloumání s jejím dívčím tělíčkem otevřel sotůrek tak, že chleba už skoro vypadl, zachytila jej a nevědomky ho vytáhla mezi sebe a hastrmana. Šufan ztuhl a zakvílel. Ihned pustil její ručku a proměnil se v kapra, který jen švihl po hladině svou zadní ploutví a byl ten tam. Anička zůstala stát po pás ve vodě rybníka, a co nejrychleji se snažila dostat na suchý břeh mezi rákosím. Tam zůstala stát. V tu chvíli se na hladinu vynořila Šufanova hlava a se zamračeným pohledem skřehotal, ze začátku nesrozumitelně, směrem k Aničce: „Máš štěstí! Kdybys neměla v ruce dvakrát pečený chleba, byla bys má!“, a ztratil se ve vlnách rybníka. Anička se otočila a utíkala za ostatními dětmi a vše jim řekla. Její věneček mezitím doplaval po vlnkách k ostatním, které zůstaly zachycené u výpusti z rybníka. Děti je všechny z hráze kolem výpusti vylovily a poslaly dál po Ponávce směrem k Lužánkám. Anička vše také řekla bratrovi Kódlovi, když si ji vyzvedl po práci u jejich tety.

Dříve byl chléb velice ctěn – věřilo se, že je to dar od Boha, který chrání proti strašidlům. Když jim ztvrdl, dali ho znovu rozpéct, aby ani kousek nepřišel na zmar. A když šli sourozenci spolu kolem Červeňáku, ať se dívali, jak se dívali, po Šufanovi nikde ani vidu ani slechu.

Jak to dopadlo s hastrmanem Šufanem? Vykládá se, že jej od té doby nikdo u Červeného mlýna a sousedícího rybníku neviděl. Pentle z vrb se ztratily a děvečky mohly s klidným srdcem chodit zvolna po břehu rybníka. Ten smolař zůstal v rybníce a u mlýna dál, jen už nevysedával u vrby na stavidle, ale zůstával ve svém skromném podvodním doupěti, a kdo ví, kam se poděl, jestli ho náhodou nevysušili spolu s rybníky při zakrývání Ponávky.

Zdroje a prameny k obrazové koláži (Červený mlýn a Červený rybník v čase):

Závěrečný dovětek: Takových povídek je v knížce O brněnských vodnících dostatek, abyste se dozvěděli více o brněnských i okolních vodách a všeho, co se kolem vody točí. Sledujte seriál povídek dál, každou neděli jedna povídka. Budu moc rád za vaše komentáře a pamětnické postřehy níže v diskuzi!