Hastrman z Augecu: Úspěšná brněnská knížka ožívá na internetu

Autorský úvod: Vážení čtenáři, přátelé a patrioti, po úspěchu prvního příspěvku vám přináším další povídku z mé vyprodané knížky O brněnských vodnících. Tentokrát se přesuneme ze Starého Brna do největšího parku a tzv. plic Brna, Lužánek. Text ponechávám v naprosto původním a nezkráceném znění s kompletní brněnskou poetikou. Příjemné čtení.

Augec je v brněnské hantýrce park Lužánky. Park, který je pro veřejnost jedním z nejstarších ve Střední Evropě, a rozhodně v Česku. Augecem protékala Ponávka, vlastně tudy tekla ještě dřív, než se parkem stal, když ho nechal zřídit císař Josef II. a z pozůstatku zdejšího kláštera a přilehlé zahrady nechal vybudovat svým dvorním zahradníkem. V dolní části Lužánek, ale stával také sedmý rybník na Ponávce, kterému se říkalo Špilberský, byl v místech dnešních kurtů volejbalového oddílu a přilehlého tenisového klubu, ten rybník ležel až do začátku ulice Kpt. Jaroše.

Po vysušení rybníku zde zůstával vodník, který měl rád zimu, setrvával v Ponávce a těšil se, až přijdou první mrazy. Vypráví se, že jeho ženou byla děvečka Fanynka, kterou si vodník utopil ještě v dobách, kdy dívky z Ugartova chodívaly na trhy v Husovicích, právě kolem Augecu a přes Černá Pole. Z takto utonulé dívky se tedy stala Rusalka Fanynka. V té době se taky vodníkovi v blízkém okolí říkalo Špilas, podle názvu rybníka. Když se Špilasovi podařilo nalákat na barevnou pentli nebohou Františku do rybníka a získat tak její dušičku. Rusalka měla za úkol lákat svobodné mládence a zaplňovat tak Špilasovi poličky na hrníčky s dušičkami.

Ale zpět ke Špilasovi a k tomu, proč měl rád první mrazy a zimu. Po vysušení rybníka zůstávala na konci Lužánek veliká tůň, kde zůstával vodnický pár. Zimy kdysi bývaly tuhé a mráz třeskutý a řeky, potoky i s rybníky zamrzaly velice rychle. Špilasovi se zamrzlá tůň líbila natolik, že potají v noci, kdy svítil měsíc, vytahoval brusle, které dostal už drahně dávno, od svého severského příbuzného odněkud ze Švédska. Byly ze sobích parohů a vodník se na nich proháněl nejen po tůni, ale i dál po Ponávce až na Hutterův rybník. Ale vždy tak, aby ho nikdo neviděl. Fanynka mu pak začala říkat Eismann. Hastrman pořídil ještě jedny brusle i pro svou žínku, a tak se časem proháněli po zamrzlých vodách spolu. Lidé, kteří náhodou v noci zabloudili do končin, kde ještě žádná zástavba pořádně nebyla, si vykládali různé příběhy o zvláštních Duších, jenž se pohybují v zimě v oněch místech.

Časem se z tůně v Augecu stalo veřejné kluziště. Nechala ho tam zbudovat sportovní jednota, která v místech, kde vodnický pár žil, působila. Přes léto a jarní období totiž Eismann s Fanynkou putovali právě ke svým příbuzným do Švédska, kde jim bylo líp a na zimu se vraceli domů, aby rozšířili svou sbírku hrnečků. Měli to jako takové zimní sídlo. Eismanna, ale lákalo pouštět se mezi smrtelníky na ledovou plochu.

Za ta léta se velice dobře naučil bruslit a rád se díval na bruslaře, kteří byli stejně zdatní. Rozhodl se, že si oblékne kožich od jednoho utonulého obchodníka a půjde smrtelníkům ukázat, jak se má správně na bruslích točit a skákat.

Jednu zimu probíhala soutěž o nejlepšího bruslaře, plakáty byly vylepeny na všech sloupích v okolí. Fanynka si při nočních pochůzkách, kdy lákala mládence směrem k Augecu, aby je pak mohl Eismann stáhnout pod led, všimla plakátu soutěže a chtěla svému muži udělat radost, a tak mu oznámila, že by byla ráda, kdyby se oné soutěže účastnil. Eismann to bral jako velkou výzvu a taky se chtěl před svou ženou předvést. Nelenil a druhý den se do závodu přihlásil. Soutěž probíhala za necelé dva týdny a vodník trénoval každou noc, aby byl na soutěž řádně připravený.

Nastal osudný den, kdy se sjeli na závod všichni nejlepší bruslaři té doby. Fanynka si oblékla ty nejhezčí šaty, kabát s liščím límcem, klobouk s bílým leknínem a šla si stoupnout mezi ostatní diváky, kterých se sešlo požehnaně. V té době ještě žádné tribuny neexistovaly, diváci se tlačili v davech kolem celé tůně. Eismann jediný neměl kolem sebe tým, který by ho připravil, jak tomu bylo u ostatních, na jeho hlavní závod. Účastníků bylo dvanáct. Kluziště bylo dostatečně velké, aby se všichni vešli do rozjížděk. A už to začalo, rakouský bruslař se rozjel a vyzkoušel první skok, na dvakrát se otočil nad ledem kolem své osy. Eismann jen zíral, poté německý bruslař se rozjel a jen tak lehce vyskočil, a rukama se při roznožce vždy dotknul svých špiček bruslí, italský bruslař se rozjel a prudce zabrzdil, aby na místě udělal piruetu, že se vodníkovi až protočily jeho nažloutlé oči. Ani bruslaři z Čech a Moravy nezůstávali pozadu za cizími. Kolem Eismanna to svištělo a skákalo a točilo se, že mu sklapl hřebínek. Pomyslel si, jak se z toho vyzout, aby si neuřízl ostudu. Fanynka stála opodál a viděla, že její hastrman je celý nesvůj a jen tak pojíždí po kluzišti sem a tam. Začala na Eismanna mávat a ukazovat mu směrem k výpusti, kde byl led přece jen tenký a kam žádný ze závodníků stejně nezajížděl. Eismann to pochopil, udělal jeden velký oblouček, pak oblouk a najednou se ocitl v místech, kam nikdo nezabruslil. Člověk ani okem nestačil mrknout a vodník zmizel u stavidla pod ledem. Fanynka se taky nenápadně ztratila z davu a v šeru pozdního odpledne si jen pár potulných koček mohlo všimnout, jak směrem od Lužáneckého parku jdou dvě postavy s malým kufrem a mizí v blízké zástavbě, která tam v průběhu několika desítek let vyrostla.

Od těch časů se Ponávka v Lužánkách nikdy nedrží na svém místě. Někdy se ukáže, zvláště po deštích, ale převážně je zmizelá pod povrchem ve vybudovaném svodu. Kluziště už z jejich zásob udělat nejde. Kdo ví, jestli s sebou Špilas alias Eismann i se svou Fanynkou vodu z Ponávky z celého parku neodtáhli pryč. Anebo jsou někde dole ještě schovaní a tropí si tak žerty ze všech návštěvníků největšího a nejstaršího parku v Brně.

Zdroje a prameny k obrazové koláži (Kluziště v Lužánkách v čase):