Článek
Seděl jsem opět o víkendu ve své dílně a hlavou mi běží další příběhy z chodeb domova pro seniory. Lidé tyto osudy zvenčí často nevidí, ale pod povrchem se odehrává tichý boj o lidskou důstojnost. Nejvíc na něj doplácejí ti, kteří celý život tvrdě pracovali a dnes narážejí na neprostupnou zeď byrokracie.
Předstíraná hrdost jako obrana před ponížením
Paní Vladimíra vychází z výtahu. Na svůj věk chodí ještě poměrně hezky, sice o francouzských berlích, ale stabilně. Jenže jednoznačně špatně vidí. Sleduji ji, jak nohama a hroty berlí doslova nahmatává pevnou půdu pod nohama. Každý metr je pro ni složitý navigační rébus.
„Paní Vladimíro, pojďte, já vám pomůžu,“ nabízím se.
„Neee, to je dobrý, já to zvládnu,“ reaguje okamžitě.
Tohle je první zeď, na kterou v sociálních službách narážíme. Ti lidé prožili těžké životy a doma si museli se vším poradit sami. Nechtějí být na obtíž. Přiznat personálu, že už nevidí ani na krok, pro ně znamená vnitřní kapitulaci. Je to obrovský handicap lidské hrdosti a důstojnosti, který je často paralyzuje.
Nedal jsem se. „Paní Vladimíro, a nechtěla byste něco dělat s těma svýma očima? Všiml jsem si, že nahmatáváte před sebou podlahu.“
Zastavila se. „Myslíte? Ale to je dobrý, já už stejně nikam nepůjdu…“
Odešla do pokoje, ale ta myšlenka v ní zrála. Po chvíli se vrátila, oči upřené někam do prázdna: „A víte, že máte pravdu? Kdy já jsem to vlastně byla naposledy na kontrole s očima? No jo, ale kdo by se mnou šel…“
Horký brambor jménem „Sociálně-zdravotní pomezí“
Zašel jsem za sestrami. Upozornil jsem je, že paní Vladimíra nevidí, a nabídl se, že pokud jí zajistí termín, já ji k očnímu lékaři klidně doprovodím, tak jako to dělám u jiných klientů. Výsledek? Nic. Ticho po pěšině. Paní Vladimíra dál každý den nahmatává berlemi podlahu a já se na to musím dívat.
Tato modelová situace je sice hypotetická, ale nejspíše v mnohém podobná těm, které zažívá personál v různých zařízeních.
Nejméně ze všeho chci kritizovat personál. Do kompetencí sester nemluvím, mám k jejich práci obrovskou pokoru. Chápu, že klienti mají své diagnózy a některá vyšetření už pro ně nemají smysl. Ale tady narážíme na systémový problém: sestry jsou často totálně oddělené od pečovatelského provozu. Žijí ve vlastním světě, protože je tak nastavil stát.
Vítejte v absurdním meziprostoru, kterému se úředně říká „sociálně-zdravotní pomezí“. Je to horký brambor, který si mezi sebou celá desetiletí přehazuje Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) a Ministerstvo zdravotnictví. Velice tenká hranice, kde nikdo nechce převzít plnou zodpovědnost a doplatit péči.
Proč domovy marně inzerují volná místa pro sestry?
Tento chaos má ještě jeden fatální důsledek. Každý domov pro seniory se dnes točí v kruhu neustále se opakujících inzerátů. Sestry prostě nejsou. A ty, které zbývají, melou z posledního.
Práce sestry v domově totiž není jen o injekcích a lécích. Vyžaduje obrovskou odpovědnost, ale také mimořádný pečovatelský um a hlubokou empatii. Tyto ženy dělají medicínskou nadstavbu spojenou s psychologickou podporou starého člověka. Ohodnocení? Mizerné a hluboce podhodnocené, stejně jako u zběsilým tempem uštvaných pečovatelů.
Výsledek je logický. Sestry raději odcházejí do čistě státního zdravotnického provozu. Tam na ně čekají tabulkové příplatky, jasně vymezené kompetence, a hlavně tam nemusí řešit tolik specifické byrokracie spojené s přetahováním o peníze mezi resorty a péčí o seniory. Domovy tak zůstávají personálně na suchu.
Rukojmí administrativních kódů
Aby mohl domov pro seniory zaplatit zdravotní sestru, musí její výkony vykázat pojišťovně. Sestra pak netráví čas tím, že by řešila unavené oči paní Vladimíry. Sestra musí psát. Psát, kódovat, vykazovat tabulkové body. Když nenapíše „výkon“, pojišťovna nespustí peníze na její výplatu.
Pojišťovny logicky hledají jakoukoliv záminku, proč neplatit. Každá čárka vedle v protokolu znamená stopku pro finance. Výsledkem je, že vysoce vzdělané sestry jsou zavaleny tunami papírů a odtrženy od reality na chodbách. Přehlížejí varovné příznaky, protože na lidskost prostě nemají v tabulkách pojišťoven kolonku.
Při výši sociálních a zdravotních odvodů, které v České republice jako občané platíme, mi rozum zůstává stát. Ministři nám v médiích neustále prezentují úspěšná hospodářská čísla a tvrdí, že peněz je dost. Jak je tedy možné, že na zajištění obyčejného očního vyšetření pro babičku v domově není kapacita, zatímco zdravotní pojišťovny si staví luxusní, prosklené administrativní paláce za stovky milionů korun?
Proč developer prostředky najde, pojišťovna si postaví mramorové sídlo, ale paní Vladimíra na konci své životní cesty nahmatává hrotem berle linoleum a čeká, až úplně oslepne? Tohle není problém nedostatku peněz. Tohle je problém priorit a totálního zborcení lidské důstojnosti v systému, kde se z člověka stal administrativní kód.
