Článek
U divadla jsem začínal od píky – jako kulisák a jevištní mistr, než mě režiséři začali obsazovat do vedlejších rolí.
Jedním z mých zásadních angažmá v technickém personálu i v hereckých začátcích bylo brněnské Ha-divadlo. Psal se rok 1993. Celou sezónu jsem vedle své technické funkce tam už i hrál a hlavně se stal členem té úžasné komunity opravdových divadelníků tělem i duší. I když mě během této sezóny pan Josef Karlík přemluvil, abych šel na JAMU studovat herectví (kam jsem se hned další rok dostal, i když jsem chtěl raději na scénografii), své hadivadelní angažmá jsem navždy nosil v srdci jako srdeční záležitost.
O třicet let později, vloni, jsem při rozhovoru s paní ředitelkou v našem Domově pro seniory zjistil úplně mimochodem, že jedna z nejvýraznějších osobností zmíněného divadla má vážné problémy a u nás leží její žádost o umístění. Po pár indiciích mi to došlo. Byl to Janko. Ján Sedal.
Okamžitě jsem psal Břéťovi Rychlíkovi, co se děje. Ten mě propojil s Jankovou bývalou ženou. Její odpověď mě zasáhla – Janko byl zavřený v psychiatrické léčebně v Brně-Černovicích. Břeťa pak dal informaci na Facebook s žádostí o pomoc. Janko byl vždy velký svéráz a ne zrovna jednoduchý člověk pro jakékoliv partnerství, ale byl to ohromný divadelník a osobnost chráněná múzou Thálií.
Před těmi třiceti lety jsem byl jednou u nich doma na Anenské ulici na Starém Brně, v bytě, který voněl kulturou. Jejich dcera Johanka byla tehdy malinká holčička. Vyrostla v krásnou dospělou ženu a já ji viděl po třech dekádách poprvé. Dali jsme si sraz, abychom se domluvili, že Janka v léčebně navštívíme společně. Nebyli jsme si jistí, jestli mě vůbec pozná.
Podmínky v Černovicích byly otřesné. Bylo vidět, že Janko – ať už má jakoukoliv diagnózu – jako psychiatrický pacient, do takového prostředí nepatří. Doprovázela nás jednou i Johančina kamarádka, investigativní novinářka Apolena Rychlíková, která měla sto chutí o tom okamžitě napsat reportáž. Ale to je jiný příběh.
Mezitím se u nás v Domově informovaly paní ředitelka s paní sociální. Zeptaly se mě na rovinu, zda je to můj opravdu dobrý kamarád, a slíbily udělat maximum. Pořadníky v domovech jsou obrovské, čítají stovky žádostí a přednostní umístění je v dnešní době otázkou dobré vůle organizace a obrovského štěstí.
Vzal jsem auto, Johanku a jeli jsme do Černovic. Janko mě pravděpodobně úplně nepoznal, ale díky vzpomínkám „na můj velký rok“ v Ha-divadle jsem mu začal otevírat uzavřené šuplíky paměti. V abstraktní rovině zjišťoval, že jsem člověk, který je mu povědomý a blízký. Moje přítomnost mu nevadila.
Jeho verbální projev byl těžce napaden neurologickou nemocí, důsledkem brutálního napadení v Brně, při kterém utrpěl nevratná poškození mozku. Nebyl schopen skládat slova. Pro herce je to nepředstavitelné trauma. Opakoval pořád dokola jen dvě slova: „Neviem hovoriť, neviem hovoriť…“ a strašně se u toho vztekal. Až později jsem pochopil, že se nevzteká na nás, ale sám na sebe, protože si s tou ztrátou neví rady. Díky svým zkušenostem z práce s lidmi s hendikepem jsem ho začal navádět na nonverbální komunikační možnosti a postupně se nám dařilo dialog nastavit.
Když se nám pro něj konečně podařilo najít místo v Dočasné péči na Jamborově ulici, nastala obrovská byrokratická překážka. Bylo potřeba osobně podepsat asi osm formulářů. Johanka z toho měla hrůzu. Netroufala si na to, bála se, jestli Janko poslechne a zda na to bude mít trpělivost. Nabídl jsem se, že to s ním zkusím sám.
Nechala mě s ním v pokoji hodinu o samotě. Klíčem k naší důvěře se stal nečekaný artefakt – výtisk Jankovy knihy básní „Až pleskne brok“, kterou mu pomohl vydat Arnošt Goldflam z Jankových nočních SMS zpráv přátelům. Janko mi ji chtěl věnovat a podepsat se na prázdnou stranu. Než jsme začali ten šílený proces s podpisy, u kterých se pochopitelně vztekal, začal jsem mu z té knihy přednášet jeho vlastní básně.
Janko neomylně listoval a ukazoval mi prstem, kterou báseň si chce nechat mnou přečíst. Čekal na moji reakci. Když jsem četl jeho kritickou báseň o kolezích z Ha-divadla, kde je častuje velmi nevybíravými výrazy, čertovsky a provokativně mu jiskřily oči a usmíval se. Ta diagnóza na povrchu vypadá jako neprůstřelná zeď, která v blízkých vyvolává strach. Ale pod tím vším je pořád ten stejný, křehký člověk, se svou povahou, charakterem a humorem. Podpisy na formuláře byly kostrbaté, pero v prstech sotva udržel, ale byly jeho. To úřadům stačilo.
V tomto zařízení jsme se jednou domluvli na společnou návštěvu přátel. Nastal nezapomenutelný moment, když jsme se u něj sešli ve větším kruhu – Maruna Ludvíková, Cyril Drozda, Štěpán Rusín a další. Začali jsme si s ním zpívat staré písničky a slovenské lidovky, které měl rád. Tehdy se ukázal fascinující úkaz: člověk s touto diagnózou, který v běžném životě nedokáže složit větu, začal absolutně neomylně, čistě a srozumitelně zpívat veškeré texty písní s námi.
Zařízení na Jamborově ale přesto na tak těžký stav nestačilo, a tak musel Janko na chvíli zpět do Černovic, ale tentokrát už s pevným datem nástupu do našeho druhého zařízení ve Křtinách, kde nám vedení vyšlo vstříc.
Naše terapie setkávání a divadelní reminiscence se ustálila. Používali jsme i jeho oblíbené loutky, které měl u sebe. Jankův stav se sice ze zdravotního hlediska nelepšil, chřadl fyzicky, protože nemohl polykat a ubývaly mu síly, ale z psychologického a sociálního hlediska nastal obrovský obrat. Pečovatelé ve Křtinách si ho nakonec ač byl svéráz moc oblíbili a Janko s nimi absolvoval i aktivizace. Já za ním jezdil, když to šlo, dvakrát týdně. Návštěvy se sice zkracovaly, protože se rychle unavil, ale on potřeboval hlavně přítomnost někoho, v koho má důvěru a s kým se cítí v bezpečí.
Když Janko odešel na druhý břeh, stalo se to klidně. Pečovatelky mi po poledni zavolaly, že se Janko v klidu najedl, doslova se posilnil na cestu, usnul a odešel.
Odborný přesah z praxe:
Jak komunikovat, když slova zmizí
Příběh Janka Sedala není jen silným lidským vyprávěním, ale nese v sobě klíčová ponaučení pro každého, kdo doma pečuje o blízkého po cévní mozkové příhodě (CMP), úrazu hlavy nebo s neurologickým onemocněním, které poškodilo řečové centrum (afázie):
- Využijte sílu hudby (Melodická intonace): Pokud váš blízký nemůže mluvit a propadá kvůli tomu frustraci, nežeňte ho do mluvení. Zkuste mu zazpívat jeho oblíbenou píseň z mládí. Budete fascinováni, jak se mozek dokáže přepnout a skrze melodii senior artikuluje celá slova. Je to skvělý způsob, jak odbourat vnitřní napětí.
- Knihy a texty jako kotvy: I když pacient vypadá apaticky, jeho vnitřní svět žije. Čtěte mu texty, které jsou spojené s jeho profesí nebo vášní (v našem případě to byly Jankovy vlastní provokativní básně). Sledujte jeho oči – jiskra v nich vám napoví, že vás vnímá a rozumí.
- Byrokratické rituály vyžadují čas a klid: Podpisy dokumentů nebo lékařská vyšetření mohou pacienta vyděsit. Nikdy na něj nespěchechtejte a nenechte se unést vlastní nervozitou. Vytvořte mezikrok – hodinu před podpisem s ním buďte o samotě, zklidněte ho známým rituálem (čtení, prohlížení věcí) a teprve pak, pomalu a s oporou, přejděte k úkolu.
- Přítomnost léčí víc než délka návštěvy: U neurologicky nemocných rodina často propadá pocitu viny, že s nimi nemůže sedět hodiny. Senior s poškozením mozku se však vyčerpá velmi rychle. Mnohem cennější jsou krátké, ale pravidelné návštěvy (15 minut), kde nedochází k hlučnému přetěžování, ale k tichému sdílení přítomnosti a doteku.
Péče o psychiatrického či neurologického klienta nemusí být plná strachu. Pokud odložíme manuály a začneme naslouchat logice věci a srdci, zjistíme, že pod nánosem diagnózy je ten člověk stále s námi.
