Článek
Zítra nás v práci čeká velký den – máme velký závoz hygienických potřeb, konkrétně inkontinenčních plen. Pro každé ošetřovatelské oddělení je to zásadní událost, protože nedostatek těchto pomůcek je obrovským strašákem nejen v institucionálních domovech, ale i v domácí péči.
Dnes je princip získání inkontinenčních potřeb na lékařský poukaz běžnou záležitostí. Praktický lékař vyplní formulář, resp. Poukaz a potřebný senior nebo jeho rodina si může na tři měsíce vyzvednout svou státem určenou dávku. Stejně to funguje i v Domovech pro seniory, kde mají zdravotní sestry na starosti bedlivě hlídat a propočítávat množství těchto potřeb pro jednotlivé klienty.
Na papíře všechno vypadá v naprostém pořádku. Problém je však v tom, že ministerské a pojišťovenské tabulky počítají s jakýmsi teoretickým průměrem a fixním počtem kusů na klienta.
Život na dluh a biologická realita
Jenomže reálný zdravotní stav ležících a nemocných lidí nelze dopředu naplánovat ani prognostikovat. Lidské tělo není stroj na tabulky. Jiná spotřeba je v situaci, kdy je klient relativně v pořádku a jeho spotřeba plen je nastavena tak akorát. Jenže stačí drobná, nenadálá příhoda – obyčejné nachlazení, viróza, náhlá zažívací neuróza nebo změna medikace – a spotřeba se nárazově zvětší.
Všichni, kdo se doma obětavě starají o své staré rodiče, to moc dobře znají. Když jim doma dojdou pleny na poukaz, sednou do auta, jdou do nejbližší drogerie nebo zdravotních potřeb, koupí balík za své peníze a na určitý čas mají vystaráno. V Domovech pro seniory se však v tomto směru velmi často žije takříkajíc „na dluh“. Jak mi kdysi řekl jeden známý lékárník, když jsem si k němu chodil pro pleny pro své vlastní rodiče: „Neznám Domov pro seniory, kde by s tabulkovými příděly plen reálně vyšli.“
A z toho samozřejmě okamžitě pramení obrovský tlak na finance. Domov má sice nasmlouvaného velkého dodavatele, u kterého má domluvené množstevní bonusy a bere materiál za mnohem lepší ceny než běžný spotřebitel na trhu. Jenže když nastane krizová situace, pomůcky dojdou a je nutné je sehnat okamžitě, kolikrát z již výše zmíněných důvodů, musí se vydat finanční rezervy na nákup za běžné tržní ceny. A to už rozpočet zařízení pocítí celkem slušně. Ne všechno se dá navíc v účetnictví jednoduše odepsat a dát do běžných provozních nákladů.
Důstojnost na prvním místě: Hydratace a citlivý přístup pečovatele v domově pro seniory. Když tabulky pojišťoven ustoupí lidskému kontaktu.
Morální otázka: Proč mají rodiny doplácet?
Rodiny klientů se už dnes masivně finančně podílejí na požadavcích, které jsou kolikrát nemalé. Chtít po nich, aby k drahému ubytování a stravě doplácely ještě pleny navíc, i když je to pro jejich blízké životně nutné, je pro vedení každého Domova neskutečně nelehké a citlivé rozhodnutí.
Ze své praxe se přitom většinou setkávám s opačným, velmi pozitivním jevem – samy rodiny často s obrovskou empatií nabízejí, že pro svého blízkého hygienické pomůcky dodatečně dokoupí, že stačí, když personál řekne, co chybí. Za to jim patří obrovský dík.
Vyvstává tu však zásadní morální a sociální otázka do budoucna. Stát čím dál častěji naznačuje, že v budoucnu bude nutné, aby se rodiny na placení péče o seniory podílely ještě větším finančním dílem. Bude to ale pro lidi únosné a snesitelné? A je to vůbec spravedlivé z morálního pohledu?
Dnešní babičky, dědečkové i jejich pracující děti si celý život poctivě platili sociální a zdravotní pojištění s vírou, že se o ně stát ve stáří a nemoci důstojně postará. A teď, když tu pomoc reálně potřebují, jim stát vzkáže, že na to nemá peníze a rodina to musí doplácet ze svého?
Nechci jít do zbytečné politické kontroverze. Jsem však hluboce přesvědčen, že při správně a rozumně udělaných systémových změnách by stát tak obrovské finanční břemeno na bedra rodin přenášet vůbec nemusel. Stačilo by jen, aby úředníci u stolu začali naslouchat lidem z přímé praxe a přizpůsobili tabulky pojišťoven reálnému lidskému životu.
Závěrečný dovětek autora:
Děkuji za přečtení mého dnešního postřehu z praxe. Téma inkontinenčních pomůcek je sice tabuizované, ale pro kvalitu života seniorů naprosto klíčové. Jaké zkušenosti s limity pomůcek od pojišťoven máte vy ve svých rodinách? Myslíte si, že by měl stát garantovat plnou ošetřovatelskou péči, nebo je správné, aby rodiny doplácely? Budu moc rád za vaše věcné názory v komentářích. Pokud vás moje texty z terénu zajímají, klikněte na tlačítko SLEDOVAT.
