O Fanóchovi a setkání s Pivovarským vodníkem: Úspěšná brněnská knížka ožívá na internetu

Vážení čtenáři, v době covidových uzávěrů jsem napsal knížku O brněnských vodnících. Vyšla v malém nákladu a bez jakékoliv placené reklamy, jen díky síle sociálních sítí a přátel, zmizelo 200 kusů za jediný měsíc. Dokonce i brněnské Turistické informační centrum (TIC) si ji každý rok pravidelně objednávalo. Protože je kniha momentálně vyprodaná a na papírovou reedici teprve sbírám finance, rozhodl jsem se podělit o tyto příběhy s vámi zde, na internetu. V původním znění, s kompletní brněnskou poetikou a atmosférou starého Oltecu. Příjemné čtení.

Kdysi dávno, tam kde se setkávají řeky Svratka a Svitava, do kterých se vlévají další říčky a potoky, v těch místech se usadili první osadníci dávno před více než 1000 lety. A když se v těch místech usadili osadníci, tak začali vodu z oněch řek a říček využívat ke svému prospěchu. Jelikož se lidé dostávali k vodě a k její síle, k rybám, které byly v řekách a říčkách hojně, tak od těch dob ty vody musel někdo hlídat a starat se o jejich péči a nenechat lidi všechno ovládat. Tak od těch dob se s těmi lidmi do míst k řekám Svratce a Svitavě nastěhovali i první vodníci. Někdo říká, že jsou to Andělé strážní, kteří padli do vody a už v ní zůstali, někdo říká, že jsou to umrlci ze zatopeného hřbitova. V každém případě, jsou to mužíčci, kteří hlídají tůně, jezírka, potoky, říčky, náhony, kanály či rybníky a splavy. Ti, kteří se s lidmi sžili a lidé jim neubližovali, tak oněm pomáhali nahánět třeba ryby do sítí, nebo spravovali stavidla na rybnících či mlýnská kola. Ti, kterým člověk ublížil, tak oněm pak škodili a ty, kteří se jen na kousek přiblížili k místům, kde přebývali, tak ty nalákali k vodě a sebrali si jejich dušičku, kterou uchovávají v malých hrnečcích s pokličkou. I v těch místech, kde se slévají do sebe Svratka se Svitavou, a kterým se pak začalo říkat Brno, podle bahenních a mazlavých cest mokřady a bažinami kolem místních řek, žili vodníci. A nebyli to ledajací panáčci a mužíčci.

Za staletí, která utíkala až do dnešních časů, se v samotném okolí a povodí vystřídalo mnoho generací. A já vám chci vyprávět o některých takových vodnících, kteří sídlili a někteří ještě sídlí v Brně a jeho okolí.

Jiří Nebenführ

V samotném Brně bylo dostatek mlýnů a taky splavů a rybníků, kde vodníci mohli přebývat. A jedním takovým mlýnem s příslušným náhonem byl Starobrněnský Císařský mlýn, který stál na Svrateckém náhonu, vedoucím od Kamenného mlýna přes Mendlovo náměstí dál k dalším mlýnům, Lamplově a na Trnité.

V Císařském mlýně byla ovšem honorace, a protože mlýn stál v jednom z nejlidnatějších center města, na Starém Brně, tak nebylo jednoduché pro vodníky zůstat v náhonu nepozorováni a uchráněni střetu s lidmi. Kousek od tohoto velikého mlýna, jen přes ulici, byl velký brněnský pivovar. Jelikož pivovar k vaření dobrého piva, potřebuje taky kvalitní a dobrou vodu, tak i tam hlídal vodník, který sídlil ve Svrateckém náhonu. A když chtěl sládek šidit pivo na vodě, tak zasáhl a sládek se pak musel poroučet z pivovaru daleko pryč. Jelikož vodníci jsou bytosti nadpozemské či podvodní, tak se umí i proměňovat. Nejen ve vodní tvory, jako jsou žáby a ryby, ale také třeba v koně. Onen vodník, co hlídal vodu v pivovaru a bydlel pod Císařským mlýnem v náhonu, tak tomu se říkalo Pivník. Z pivovaru o něm věděl jen tovaryš Fanóch, který ho jednou načapal při kontrolování vody. Jenomže vodníci se styku s lidmi vyhýbají a ve chvíli, kdy se tak náhodou stane, tak se snaží změnit ve tvora jiného. Jelikož v kádi s vodou v pivovaru by jakákoliv změna vedla k zásahu a odchycení ryby či žáby, v koně by to v tu chvíli vůbec nešlo, zůstal Pivník ve své podobě a musel se Fanóchovi představit.

Překvapený tovaryš jen vykoktal své jméno a Pivník, který nebyl svou postavou nijak veliký, naopak byl maličký jako dítě školou povinné, svým skřehotavým hlasem vyslovil své jméno a zapřísahal tovaryše, aby zůstalo jejich setkání jen jejich tajemstvím, že mu za to splní přání, až ho bude nejvíc potřebovat. Fanóch jen přikývl hlavou a než stačil cokoliv říct, tak mu Pivník zmizel z očí. Tovaryš zůstal stát a nemohl se pořád vzpamatovat ze setkání s malým mužíčkem s dlouhou žlutou kravatou.

Fanóch byl z chudé čtvrti na Oltecu, jak se říká Starému Brnu, z Kamenné kolonie, která byla za řekou po pravé straně a táhla se až na Červený kopec. V této části žili „plotňáci“. Byli to lidé, kteří se pohybovali spíše na okraji společnosti, no a tam patřila i Fanóchova rodina. Pro něj bylo velké štěstí, že má takovou práci, v podstatě ze své výplaty živil celou rodinu, své bratry a sestry, kterých bylo dohromady na tucet. A do pivovaru se dostal náhodou na přímluvu svého strýce, který tam pracuje s koňskými povozy. Fanóch prohledával káď s vodou a Pivníka nikde neviděl. Změřil tedy teplotu vody, zkontroloval, jestli je hladina kádě čistá, zapsal vše do tabulky na sloupku a šel si zase dál po své práci. Fanóch se scházel po práci v pivovarské restauraci, které se říkalo zkráceně „Pivec“, na škopek, jak se také říkalo pivu v Brně odedávna. Sedával u stolu s ostatními tovaryši. Nebyl nejmladší, ale byl rozhodně ten nejslabší, proto mu byla dávána práce, kterou zvládne, což bylo třeba měření teploty a čistoty vody, čištění kolem kotlů, ve kterých se pivo vařilo, někdy se dostal i k míchání sladu, prostě nic tak těžkého, co by jeho útlé tělíčko nezvládlo. To ostatní tovaryši byli statní mládenci, a nejen z Oltecu, ale i z přilehlých Pisárek. Pracovali převážně při nakládání sudů na povozy, při jejich válení do sklepů, při bednění a práci se sudy, no všude, kde se jejich síla v pivovaru hodila. Byli veselí a nezřídka se v Pivcu i zpívalo a nahoře v sále i tančilo. Fanóchovi někdy vadilo, že ho berou jako zdechlinku, mrňouse či chcípáčka, jak se často těmto neduživým lidem říkalo. Kolikrát si přál, aby byl stejně statný jako jeho kamarádi. Dopil svůj škopek, víc si nemohl dovolit, protože měl přesně rozpočítané, kolik si jich může dát, aby domů donesl dostatek peněz, rozloučil se za bujarého veselí ostatních tovaryšů, a odcházel pěšky kolem Císařského mlýna, směrem ke Kamennému mostu přes Svratku domů, do Kamenky.

Další den, poté co přišel do pivovaru a šel zkontrolovat čistotu vody, jak to dělal denně, v místnosti, kde byla nádrž s vodou, ho čekal Pivník, který seděl na kraji kádě. Skřehotavým hlasem Fanócha pozdravil a hned se zeptal, jestli neporušil jejich úmluvu o tom, že ho viděl. Fanóch byl tak překvapený, že nestačil ani polknout a jen zakýval hlavou ze strany na stranu. Pivník se zasmál, jako by vrzla stará vrata. Oznámil mu, že si vše dobře pamatuje a připomněl mu, že až přijde chvíle, kdy bude chtít splnit přání, tak je vždy nablízku, aby tak učinil. A zmizel, jak včera, v okamžení po něm nebylo vidu ani slechu. Tovaryš stál a jen zíral na hladinu vody v kádi. Uvědomil si, že sem přišel změřit její teplotu a zkontrolovat, jestli je čistá. Probral se a vše zapsal do příslušné kolonky na tabulce. Takhle se vše opakovalo každý den. Vždy na něj Pivník čekal, vyzvěděl, jestli ho Fanóch neprozradil a zmizel. Když uplynul měsíc a tovaryš byl pokaždé připravený na ranní setkání se zeleným mužíčkem, stala se neočekávaná věc. Pivník najednou nikde. Fanócha to zarazilo a byl celý nesvůj. Pomyslel si, že by se mu mohlo něco přihodit a rychle se nakoukl do kádě, jestli je stejně čistá, jako každý den a jestli má i stejnou teplotu. Vše bylo v pořádku.

Po práci zašel do Pivcu na škopek a neustále mu to vrtalo v hlavě, že se Pivník neobjevil. Seděl a koukal do půllitru a nikoho a nic kolem sebe nevnímal. Tovaryši byli tento den obzvláště veselí a jeden z nich si všiml, že se s nimi chcípáček nebaví. Byl to zrovna takový pruďas a lamželezo, říkali mu Jarin, nešel pro ránu nikdy daleko a se svraštělým obočím vstal a zamířil kolem stolu za Fanóchem. Ten stále ničehož nevnímal, jen zíral do svého půllitru. Jarin třískl do stolu vedle Fanóchova škopku a hlasitě se na něj obořil, proč že se s nimi nebaví. Až v tu chvíli se neduživý tovaryš probral a jen zvedl oči na opivněného chlapíka. U stolu vše zmlklo a všichni čekali, co se bude dít. S lamželezem se do křížku nikdo pouštět nechtěl. Fanóch vůbec nechápal, co po něm může chtít, vždyť se do ničeho neplete a nikoho k ničemu nepobízí. Jarinovi to ovšem v jeho rozpoložení bylo jedno a už se chystal k ráně, kterou by si na nešťastníkovi vylil zlost. Fanóch zůstal strnulý a očekával nejhorší, zavřel oči a jen šeptl s přáním být tak silný, aby mohl vzdorovat neurvalcovi. V tu chvíli, kde se vzal, tu se vzal, se v jeho půllitru objevil Pivník. Jarin už už svou pěstí by byl dosáhl Fanóchovy tváře, když se najednou tovaryšovi otevřely oči, Pivník jen vystrčil prst nad hladinu piva, Fanóch vstal a svou rukou zachytil Jarinovu pěst. Stiskl ji tak pevně, že se hrubijánovi zkřivila bolestí tvář a vydal ze sebe tak úzkostný zvuk, že všichni jen vydechli obdivem. Fanóch zůstal na svém místě a s úsměvem se posadil zpět. Pivník na něj jen mrkl z půllitru, ale nikdo ho přitom neviděl, protože všichni koukali na bezmocného Jarina, který se svíjel pod stolem bolestí. Vodník se usmál a jak se objevil, tak i zmizel. Ostatní tovaryši v tu chvíli vybouchli nadšením, že netušili, jakou sílu Fanóch má a vzali ho mezi sebe a objednávali mu pití a plácali po ramenou. Jarin se pomalu zvedl ze země a odpotácel se ven z hospody. Od té doby Fanóchovi síla zůstala, a i když byl na pohled sušinka, tak si ho všichni ve starobrněnském pivovaru vážili a od dalšího měsíce dělal předáka a dodnes se traduje, že to byl nejlepší mistr všech tovaryšů, kterého pivovar měl.

Kompletní přehled podkladů pro koláž „Mendlovo náměstí a Starobrněnský Císařský mlýn“:

Ptáte se, co se stalo s Pivníkem? Ten si vesele žil pod Císařským mlýnem dál a hlídal vodu v pivovaru ještě donedávna. A když se druhý den poté, co se tato příhoda v Pivcu odehrála, Fanóch zase objevil u kádě s vodou, tak se s ním rozloučil, že mu splnil to největší přání, které měl a už nikdy se nijakému člověku nezjevil. Tovaryš mu byl za to vděčný, protože se nejen posléze stal předákem, ale taky si polepšil na výplatě. A dnes už v pivovaru dělá kolikáté pokolení z jeho rodu a pořád si po práci v pivovarské hospodě o té události vyprávějí.

Takových povídek je v knížce O brněnských vodnících dostatek, abyste se dozvěděli více o brněnských i okolních vodách a všeho, co se kolem vody točí. Sledujte seriál povídek dál, každý týden jedna povídka.