Článek
Vážený pan
Mgr. Aleš Juchelka
ministr práce a sociálních věcí
Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR
Na Poříčním právu 1/376
128 01 Praha 2
Věc: Hlas z první linie sociální péče – Výzva k reformě příspěvků, daňových odpisů a ochraně důstojnosti seniorů
Vážený pane ministře,
jmenuji se Jiří Nebenführ. Přes 30 let jsem působil v divadelním světě jako profesionální herec a zakladatel kulturního zařízení. Po odchodu z umělecké sféry jsem našel své nové životní poslání v sociálních službách, kde dnes pracuji (necelých 5 let) jako certifikovaný aktivizační a pohybový pracovník. Denně trávím čas na pokojích seniorů, u jejich lůžek, v těsné blízkosti jejich rodin i vyhořívajícího personálu.
Dovoluji si Vám napsat ne jako úředník od stolu, ale jako člověk z první linie. Moje postřehy a případové studie z praxe, které publikuji, čtou v těchto dnech desítky tisíc obyčejných lidí (za 4 dny po zveřejnění na medium.seznam.cz cca 42 000 shlédnutí). Ta obrovská vlna zájmu veřejnosti jasně dokazuje, že česká sociální péče prožívá hlubokou krizi lidskosti, nespravedlnosti a systémové slepoty.
Pane ministře, narážíme na limity, které my v terénu nedokážeme změnit bez Vašeho zásahu. Chci Vás proto s plnou odpovědností upozornit na nejpalčivější rány současného systému a nabídnout Vám konkrétní řešení:
1. Trest pro domácí pečující a nespravedlivé posuzování příspěvků
V rozdělování příspěvků na péči ze strany státu je obrovská, do očí bijící díra. Rodiny často nemohou nebo nechtějí pečovat doma, protože je to finančně a existenčně zlikviduje. Když přijde sociální pracovník a posudkový lékař zkoumat žadatele v domácím prostředí, realita nikoho nezajímá. Člověk je těžce pohyblivý, bez pomůcek neudělá krok, má jasné zdravotní diagnózy, a přesto dostane sotva 1. nebo 2. stupeň.
Mám s tím hlubokou osobní zkušenost u své vlastní mámy. Byla onkologickým pacientem s tak těžkou osteoporózou, že ji při každém kroku píchala podlaha do nohou jako Malou mořskou vílu v Andersenově pohádce. Měla permanentní katetr, bál jsem se o ni, na vyšetření jsem ji musel vozit autem, protože městskou dopravou to bylo kvůli riziku pádu nemyslitelné, brát si volno v práci atd. A výsledek od státu? Přiznali nám 1. stupeň, tehdy pouhých 800 Kč měsíčně, což nepokrylo ani pohonné hmoty na vyšetření za jediný měsíc.
Pak ale nastává neuvěřitelný paradox: jakmile se tito lidé dostanou do jakéhokoliv pobytového zařízení, stane se byrokratický zázrak a ten stejný stát jim okamžitě zvedne příspěvek na 3. nebo 4. stupeň, který následně spolkne daná instituce. Jsem rád, že ta zařízení ty peníze dostanou, aby mohla fungovat.
Ale táži se Vás, pane ministře: Proč ty peníze stát nedá poctivě rodinám dřív? Kdyby posuzování podléhalo realitě a podpora šla přímo do rodin na terénní služby, tisíce lidí by mohly důstojně dožít doma a stát by nemusel stavět drahé ústavy.
2. Miliardové daňové úniky z mecenášství: Proč stát blokuje peníze od firem?
Mluví se o nedostatku peněz a deficitu rozpočtu, ale v systému leží jednoduché, okamžitě aplikovatelné řešení, o kterém se trestuhodně mlčí. Zvedněte procenta k daňovému odpisu velkým firmám a korporacím, pokud přispějí na sociální péči.
Na začátku devadesátých let byla tato legislativa nastavena tak příznivě, že soukromé firmy masivně sponzorovaly veřejnou sféru. Tehdejší politická garnitura pod vedením Václava Klause však tento model zlikvidovala. Současná směšná možnost odečíst si pouhé jednotky procent ze základu daně je pro velké firmy nezajímavá. Navíc sociální služby nejsou tak marketingově viditelné jako prvoligové sportovní kluby. Kdybyste firmám plošně a výrazně zvýšili daňové odpisy za dary do sociálního sektoru, odlehčíte státnímu rozpočtu a soukromý kapitál sám zafinancuje nákup moderních pomůcek i zkvalitnění provozu domovů.
3. Stavba „miliardových továren na stáří“ namísto soukromí
Stát a kraje stále investují stovky milionů a miliardy korun do velkokapacitních, neosobních institucí. Příkladem je aktuální miliardová stavba komplexu v Brně na Noppově ulici pro 400 klientů. To je krok zpět. První věc, kterou senioři a jejich rodiny zoufale poptávají, je soukromí – jednolůžkový pokoj, kde si člověk může zachovat zbytek své lidské hrdosti a důstojnosti a kdykoliv zavřít dveře. Nucené spolusoužití na vícelůžkových pokojích plodí obrovské psychické přetlaky a traumata. Za tyto peníze by mohly vzniknout desítky menších, komunitních chráněných bydlení s individuální péčí. Sociální péče nesmí být o matematice lůžek, ale o kvalitě soukromí.
4. Domovy pro seniory jako rukojmí psychiatrické reformy
Vlivem drastického nedostatku specializovaných lůžek a neexistence dlouhodobé psychiatrické péče jsou běžné domovy (i ty se zvláštním režimem) nuceny suplovat roli psychiatrických ústavů. Na odděleních končí lidé s těžkými psychotickými diagnózami. Jeden takový neovladatelný klient dokáže paralyzovat celé zařízení. Křehcí stařečci prožívají traumata, bojí se vycházet z pokojů, personál nemá žádné legislativní ani odborné páky situaci řešit a ošetřující lékaři často pod tlakem zoufalství sahají k „přemedikování“ – tedy k chemickému utlumování lidí. Je nutné, aby MPSV začalo okamžitě jednat s Ministerstvem zdravotnictví a vytvořilo specializovaná mezioborová pracoviště. Nemůžeme dopustit, aby se z domovů stala nebezpečná rukojmí.
5. Absence přípravy a edukace pro pečující rodiny
Rodiny, které dávají své blízké do péče, často vůbec netuší, že pokročilá demence je smrtelná, terminální nemoc. Jsou šokovány realitou, propadají strachu, neumějí se seniora na lůžku ani dotknout a často se otočí na prahu pokoje a utečou. Nebo vlivem chybějící osvěty a odlehčovacích služeb odkládají seniory do zařízení „na dočasnou péči“ s falešnou nadějí, což u starých lidí spouští fatální psychosomatické kolapsy a rychlou smrt. Stát musí masivně investovat do terénního vzdělávání rodinných pečujících, psychosomatické podpory a krizového care-managementu přímo v komunitách.
Vážený pane ministře, vím, že jste člověk, který má blízko k lidským příběhům a uměleckému vnímání světa. A taky vím, že určitě o spoustě výše zmíněných problémech v podstatě víte a celý problém se táhne léta napříč politickým spektrem. Taky vím, že mávnutím kouzelného proutku se celá situace změnit nedá a že volební období mají taky omezený čas, aby se aplikovaly změny v systému.
Věřím proto, že nehodíte tento dopis do koše jako pouhou kritiku státního aparátu. Berte ho jako podanou ruku a zprávu z terénu o tom, jak drsně bolí systémová rozhodnutí na konkrétních lidských postelích.
Velmi rád se s Vámi sejdu osobně, případně s Vaším odborným týmem, abych Vám předal konkrétní kazuistiky z mé ošetřovatelské i aktivizační praxe a pomohl hledat řešení, která vrátí českému sociálnímu systému jeho původní smysl – poctivou, uctivou a lidskou péči o ty nejzranitelnější z nás.
S úctou a pokorou k Vaší práci,
Jiří Nebenführ
pohybový a aktivizační pracovník v sociálních službách
[+420 776 096 496 / nebenfuhrjiri@gmail.com]
[https://medium.seznam.cz/autor/jiri-nebenfuhr-36026]
„Tento dopis zároveň publikuji jako otevřenou výzvu na platformách Seznam Médium a iDNES.cz, kde mé postřehy z praxe sledují desítky tisíc čtenářů: [https://medium.seznam.cz/autor/jiri-nebenfuhr-36026 a https://blog.idnes.cz/jirinebenfuhr].“
