Článek
„Že se nestydíš, ty poturčenče jeden…“
Věta, kterou si někteří diváci možná vybaví ze seriálu Vlak dětství a naděje, se mi při práci na této písni začala vracet jako zvláštní ozvěna. Nejen jako dobová replika, ale také jako výraz údivu nad tím, jak snadno člověk přijme nového pána, novou vlajku nebo novou politickou společnost, když mu nabídne výhodné místo u stolu.
A tak vznikl klip Poturčenče jeden.
Ne jako politologická analýza ani pokus někomu vysvětlovat, koho má volit. Spíše jako hudební groteska, v níž se známé postavy, výroky, gesta a veřejné obrazy proměňují v karikatury. Vstupují na jeviště jako figurky z poněkud porouchaného orloje a každá z nich si nese svou rekvizitu.
Jeden ukrývá pero.
Druhý přiváží hranatou káru.
Další si vaří mošt v garáži, čistí emise, hledá mikrofon nebo září na sociálních sítích. Nad tím vším se vznáší vidina parlamentních lavic a refrén:
Na čtyřletku do lavic,
jsem jen nadčlověk, nic víc.
Politika má totiž vedle své vážné a často tíživé podoby také stránku téměř divadelní. Má své kostýmy, nástupy, role, naučené repliky, záměny postav i překvapivá spojenectví. Lidé, kteří se ještě včera nemohli vystát, mohou náhle zjistit, že mají společný program, společného protivníka nebo alespoň společnou touhu usednout do správné lavice.
A právě v takové chvíli přichází satira.
Ne proto, aby nahradila skutečnou diskusi. Ani proto, aby zlehčovala důsledky politického rozhodování. Jejím úkolem je propíchnout nafouknutý obraz moci a připomenout, že i ti nejvážněji se tvářící představitelé veřejného života jsou pořád jen lidé. Lidé s ješitností, slabostmi, touhou po uznání a někdy také s obdivuhodnou schopností zapomenout, co říkali ještě před několika měsíci.
Když se komentář promění v píseň
Text vznikal z obrazů, slovních hříček a asociací. Nechtěl jsem napsat klasický politický komentář převedený do rýmů. Potřeboval jsem, aby jednotlivé postavy vstupovaly do skladby jako typy z kabaretu.
Proto se v ní objevují přezdívky, narážky a groteskně přehnané situace. Některé jsou rozpoznatelné okamžitě, jiné si posluchač může vyložit po svém. Podstatná není přesná totožnost každé figurky, ale mechanismus, jehož se stává součástí.
Touha po moci.
Touha být viděn.
Touha být u toho.
Touha zachránit stát, nejlépe z dobře placené lavice.
Politická groteska je přitom jen povrchovou vrstvou. Pod ní zůstává otázka, která se vrací v různých obdobích a režimech:
K tomuto tématu jsem složil také satirickou píseň s videokoláží. Vzhledem k autorským právům na použité historické snímky si video můžete pustit přímo na mém YouTube kanálu pod názvem: https://youtu.be/1_M3NvYG_HM.
Nakolik člověk mění systém a nakolik systém postupně mění jeho?
Funk, rap a trochu politického divadla
Pro hudební podobu jsem zvolil směs funku, rapu, jazzu a kabaretního nadhledu. Funk má zvláštní schopnost nést i ostrý text, aniž by jej proměnil v těžkopádnou agitaci. Basa, dechy a rytmus dovolují, aby se posluchač nejprve nechal strhnout hudbou a teprve potom si začal všímat jednotlivých slov.
Na vzniku hudební podoby se podílela umělá inteligence, konkrétně platforma SUNO. Text, dramaturgie, motivy i výsledný obraz skladby však vycházejí z mé vlastní autorské představy.
AI zde nevnímám jako náhradu lidského přemýšlení. Je pro mě podobným nástrojem, jakým byl kdysi sazečský stroj, grafický program, kamera nebo nahrávací studio. Může pomoci dát slyšitelný tvar něčemu, co dosud existovalo pouze jako rytmus slov a hudební představa v hlavě.
Bez původního nápadu, zkušenosti, emocí a osobního postoje ale žádný nástroj sám o sobě smysluplné dílo nevytvoří.
Smích jako začátek rozhovoru
Klip Poturčenče jeden nechce být konečným soudem nad konkrétními lidmi. Je spíše pozváním k rozhovoru.
Možná se někdo zasměje.
Někoho některá narážka podráždí.
Jiný si v textu najde postavu, kterou autor vůbec neměl na mysli.
I to je součást satiry. Jakmile je jednou vypuštěna mezi lidi, začne žít vlastním životem. Každý posluchač si do ní vkládá svou zkušenost, své sympatie, zklamání i vlastní paměť.
A možná je právě to nejdůležitější. Ne abychom se všichni shodli, ale abychom ještě dokázali mluvit. Aby politická debata nebyla jen soubojem dvou táborů, které se navzájem neposlouchají.
Smích může někdy otevřít dveře, které rozhořčení definitivně zavřelo.
Proto vznikl i tento klip.
Jako několik minut hudby, obrazů a nadsázky. Jako malá předvolební hostina, na které se někteří derou ke stolu, jiní už počítají židle a další zatím nacvičují, jak budou vypadat, až je zachytí kamera.
A nad tím vším stále zní:
Na čtyřletku do lavic,
jsem jen nadčlověk, nic víc.
