Článek
Říká se, že s každým upřímným smíchem se lidský život prodlouží o jednu minutu. Zda je to vědecká pravda, nevím, ale vím bezpečně, že hormony štěstí, které smích rozproudí, dělají mým stařečkům v domově pro seniory neuvěřitelně dobře. Když vedu skupinové cvičení, nikdy to není jen o mechanickém opakování sestavy cviků na čtyřicet minut. To nejpodstatnější se totiž odehrává v pauzách – v momentech, kdy jim záměrně nechávám prostor pro uvolnění a odpočinek.
V těchto chvílích otevírám témata. Každý aktivizační pracovník nebo rodinný pečující by si měl uvědomit, v jakém věku jeho blízcí jsou, a zasadit si je do dějinné osy. Našim klientům je v průměru 90 let. Jako děti zažili druhou světovou válku, dospívali v perzekucích 50. let, prožili srpen 1968. Někdy se dostaneme k těžkým traumatům, ale mnohem raději otevírám komnaty, které z nich tyto těžké stíny na chvíli sejmou. Jako dnes.
Jedna z klientek, paní Irenka, přišla o pět minut později kvůli důležitému rodinnému hovoru. Omlouvala se hned ve dveřích.
„Ale ano, paní Irenko,“ usmál jsem se na ni potutelně, „vždyť já vím, že jste si našla běžnou výmluvu. Ještě že jste nepřišla s tím, že váš kohout zakokrhal o dost později než obvykle.“
Místností projel první úsměv a my cvičili dál.
Jakmile nastala pauza, vrátil jsem se k tématu: „Vzpomínáte si ze školy na nějakou naprosto absurdní omluvenku vás nebo vašich spolužáků? Máme tu bývalé pedagožky, co vy a vaši žáci?“
Tváře babiček pookřály. „Vždycky se vymlouvali na babičky,“ smála se paní Irenka. Přisadil jsem svou oblíbenou vzpomínku: „Babička usekla ještě před svítáním kohoutovi hlavu, on nezakokrhal, a tak jsem zaspal.“ Rozjela se úžasná, vitální debata, ze které vypadla i stará školní poznámka jednoho z žáků: „Díval se na mě přes pravítko zeleně a říkal mi, že jsem zelená.“ Nebo jedna z bývalých pedagožek si vzpomněla na poznámku své bývalé kolegyně, řekla dokonce jméno, to ale uvádět raději nebudu: „Hodil špičku, přes uličku.“
V těchto pauzách si často hrajeme „na školu“. Opakujeme dějepis, zeměpis, češtinu, dáváme si hádanky a já je jmenovitě chválím za správné odpovědi. Někdy je to společná reminiscence, někdy naše soukromá Univerzita třetího věku. Občas mě sami musí brzdit: „Jiří, už pojďme zase cvičit!“, jak moc zabřednu do vyprávění. Pak jim to musím vynahradit intenzivnějším tréninkem. To všechno jsou ale věci, které můžete dělat i vy doma se svými rodiči či prarodiči.
Staré psací potřeby, které už dnes málokdo umí nejen ovládat, ale i sehnat.
Manuál rodinné paměti: Jak zachránit příběhy vašich předků dříve, než bude pozdě
Ptejte se svých blízkých, dokud žijí. Dokud jsou schopní vám říct, co se ve vaší rodině po generace odehrávalo. Jakmile odejdou na druhý břeh, bude pozdě – tyto nitě se navždy přetrhnou. Senioři vám své příběhy rádi poví, jen je potřeba je správně navést a zeptat se.
Moje vlastní máma sepsala asi čtyři roky před svým odchodem svůj podrobný životopis. Chtěla, abychom já a má sestra věděli, čím vším si v životě prošla a proč byly vztahy v rodině takové, jaké byly. Tehdy jsem jí říkal: „Však prosím tě v klidu, na spoustu věcí si ještě vzpomeneš, já to tisknout nespěchám.“ Psala ho dál. Dnes, když už tu není, je ten text v úložišti počítače naším nejcennějším rodinným pokladem.
Zde jsou 3 konkrétní kroky z praxe, jak doma bezpečně a citlivě otevřít rodinné vzpomínky:
1. Využijte metodu „Školy a rituálů“
Starší lidé mají skvělou dlouhodobou paměť, ale špatně se chytají na přímé otázky typu „Vyprávěj mi o svém životě“. Zúžte téma. Zeptejte se na konkrétní, emotivní drobnost z mládí, která je pro všechny společná. Školní omluvenky, první učitel, nejoblíbenější jídlo od maminky, nebo co dělali, když poprvé slyšeli v rádiu určitou písničku. Jakmile se chytí jednoho detailu, paměť začne řetězit další souvislosti sama.
2. Nekorigujte dějinné pravdy, poslouchejte emoci
Při vyprávění o historických událostech (např. o válce nebo roku 1968) se může stát, že senior splete data nebo si události mírně upraví. Nikdy ho neopravujte slovy: „Ale babi, takhle to v dějepisu nebylo.“ O dějepis nejde. Jde o to, jak tu situaci prožívali oni sami. Validujte jejich pocity: „To musel být tehdy obrovský strach, viď?“
3. Pomozte jim příběh zaznamenat
Mnoho seniorů má ostych psát nebo už neudrží pero. Nabídněte jim pomoc. Zapněte si při společném čaji nahrávání na mobilním telefonu (hlasový záznamník). Nechte je mluvit a nahrávejte si je. Tyto audionahrávky pro vás budou mít za pár let nevyčíslitelnou hodnotu – uslyšíte nejen jejich příběh, ale i jejich reálný hlas, smích a intonaci. Pokud jsou toho schopni, povzbuďte je, ať napíší byť jen pár stránek do počítače, jako to udělala moje maminka.
Nenechávejte rozhovory na „někdy“. Stáří má svůj vlastní čas a paměť je křehká. Ptejte se dnes.
