Vodník od Lamplova mlýna: Úspěšná brněnská knížka ožívá na internetu

Autorský úvod: Vážení čtenáři, přátelé a patrioti, po úspěchu prvního příspěvku vám přináším další povídku z mé vyprodané knížky O brněnských vodnících. Tentokrát se přesuneme z Králova Pole a Lužánek, do míst, kde dříve protékal náhon či kanál na Svratce a kde stával Lamplův mlýn. Text ponechávám v naprosto původním a nezkráceném znění s kompletní brněnskou poetikou. Příjemné čtení.

Svratecký náhon protékal Starým Brnem až do Komárova, kde se setkal s Ponávkou. Dřív se tak říkalo větší části, kudy náhon vedl, brněnské Benátky. Na náhonu, který začínal u Kamenného mlýna v Pisárkách, byly všeho všudy další tři mlýny. Císařský, Lamplův a mlýn na Trnité. Vodníci v tom náhonu žili také. Jednoho už známe, Pivník, který bydlel pod Císařským mlýnem na Mendlově náměstí.

Vodník, o kterém je tento příběh, byl pravý opak Pivníka, tedy co se týká čistoty určitě, protože hlídat čistou vodu v pivovaru by určitě nemohl. Vodníkovi od Lamplova mlýna, kde sídlil v odpadní strouze z mlýna, se říkalo Retych. Byl postrachem okolí. v jádru nebyl vůbec zlý, ale tím, jak a kde bydlel, zapáchal shnilotinou a rybinou. Ne, že by mezi lidmi nebyli taky špindírové a zanedbaní, ale tento Retych opravdu nevoněl. Lamplův mlýn byl na konci Kopečné ulice, kde dnes stojí lázně. Za ním byl vodojem, který byl už přímo ve svahu Francberku či Puhlíku, což je kopec, na kterém stojí katedrála Svatého Petra a Pavla, no, prostě Petrov, ale o vodojemu je příběh jiný.

Mlynář Lampl o smradu vycházejícího ze strouhy věděl. Taky musel poslouchat stížnosti od sousedů z okolí, když se v noci nebo nad ránem linula kolem náhonu nelibá vůně. Retych přes den vůbec nevycházel, nebo velice málo. Lidé bydlící v okolí strašili své děti, že na ně pošlou právě tohoto mužíka. Retych vycházel ze strouhy hlavně v noci a nad ránem, jen tehdy mohl ulovit nějakou dušičku, která se zatoulala ze starobrněnských uliček kolem náhonu. Převážně to byli opilci, kteří chodívali do hospůdek roztroušených od Pekařské, přes Vodní až po konec Kopečné. Počkal si, až zavrávorají nad náhonem. Převážně se opřeli o chatrné zábradlí, lemující otevřený břeh náhonu kudy vedla ulice, a tam už stačilo, aby Retych jen natáhl svou ruku a stáhl nebohého opilce do kanálu. Na to, jak byl umouněný a nevábný, tak byl vlastně, ve společenství vodnickém, poměrně bohatý. Za ty desítky let, co vodník žil v náhonu, se opilců utopilo něco kolem dvaceti, a to už není malý příspěvek do Retychovy sbírky. Že se něco stalo, poznali lidé hlavně ve chvíli, kdy šel smrad i z odpadu jejich umyvadel či záchodů. To proto, že si musel s oním opilcem Retych taky poradit, protože ač byl opilec v podroušeném stavu, když se napil vody, začal se vehementně bránit a Retych nebyl žádné statné postavy, byl to takový věchýtek, hubený až hrůza, a tak při tom topení se z něj nelibá vůně nesla o to víc, jak se s ním musel prát.

U vodníků se neřeší, jak jsou staří, zůstávají stejní, i když jim je třeba 200 let, ale tento vodník nebyl žádný stařec, i když zanedbaností by se u něj věk těžko odhadoval. Co víme, tak v náhonu žil od jeho vzniku, ostatně jako všichni ostatní vodníci, jen se každý usídlil podle toho, kde pro něj zůstaly vhodné podmínky. Mezi lidmi se šuškalo, že ztracené sousedy odchytává právě on, a tak víc a víc tlačili na mlynáře Lampla, aby s tím něco udělal. Mlynář Lampl se tedy rozhodl, že to zkusí. Ve mlýně pracovalo hodně tovaryšů, mlýn byl velký, tak si je jednou všechny svolal a nařídil jim, aby pročistili koryto náhonu kolem mlýna a zkontrolovali všechny výpustě. Hlavní tovaryš, nějaký Vilda Kroupa, předák, který bydlel nedaleko v Anenské ulici, a moc dobře znal problémy svých sousedů a stížnosti, které padaly na mlynářovu hlavu, svolal své kumpány a rozdělil jim práci a místa, kde kontrolu provedou. Tovaryšů bylo 8 a s Vilóchem, jak se předákovi taky říkalo, dohromady tedy 9. Vzali si žebříky, Vilóch pramici a chystali se provést úkol, který jim pan Lampl nařídil. Retych, který přes den, a hlavně dopoledne odpočíval ve svém doupěti, najednou uslyšel hluk kolem výpusti. Stáhlo se mu obočí, zaskřehotal cosi a pomaličku se šel opatrně podívat, co se to děje. Vilóch zrovna plul na pramici kolem výpustě a uděloval pokyny ostatním, kteří postupně s žebříky kontrolovali stěny kanálu těsně kolem mlýna. Retych se zastavil, aby zůstal schovaný v temnu výpustě, aby ho Vilóch nezahlédl. Rty mu brblaly, byl rozhořčený, že se najednou pod ním začala voda, která vytéká z výpusti ven, pěnit a čeřit. Vilóch zpozorněl a podíval se směrem k otvoru do stěny kanálu, odkud slyšel podivné zvuky připomínající pukání bublin a vaření kotle. Řekl tovaryšovi, co držel vesla, ať připluje blíž. Sám si stoupl do pramice a chytl se břečťanu, který se popínal po stěně kanálu. Z výpusti šel ale takový smrad, že ho to praštilo přes nos a málem spadl do vody. Retych ani nedutal, byl ponořený do rozčeřené vody, vytékající z výpusti, a oči měl těsně na hladinou. Vilóch si přetáhl šátek, který měl kolem krku přes pusu jako roušku a zaostřil svůj pohled do šera otvoru. Nic neviděl, Retych byl dobře schovaný, ale smrad, který ze skruže vycházel, nevěstil pro Vilócha vůbec nic dobrého. Pokynul veslaři, aby pluli dál kolem stěny. Vodník v tu chvíli zabrblal a otočil se. Poté se jal plout zpátky do svého doupěte. Předák po kontrole všech míst, která pod mlýn patřila, se na pramici vrátil za ostatními a šel vše sdělit mlynáři Lamplovi. Oznámil mu, že nikdo nic podezřelého, co by ohrožovalo chod mlýna, nenašel, jen ta výpusť, která byla pod mlýnem, že se mu zdá divná. Smrad, který z ní šel, že by mohl skýtat nějaký problém. Mlynář se tedy rozhodl, že výpusť zasype a vykope se nový odpad do městského kanálu. Retych to tušil, a poté, co se vrátil z nepříjemného setkání s Vilóchem do doupěte, se rozhodl, že nebude čekat a odstěhuje se někam jinam. Začal tedy balit své hrnečky s dušičkami utopenců, nic víc vlastně nepotřeboval, dal je do starého kufru, který mu jednou připlaval po vodě, a čekal na noc, aby se od Lamplova mlýna odporoučel někam dál. Po náhonu směrem k Trnité mohl, protože tam byl jeho příbuzný hastrman u dalšího mlýna, kde by mohl nějaký čas přebýt, než najde cestu dál. Ale to už je zase jiný příběh.

Každopádně od té doby, co předák Vilóch dal záminku k zasypání výpusti z mlýna, se nelibá vůně a smrad přestaly šířit kolem Svrateckého náhonu a lidé z celého okolí Vodní a Kopečné ulice mohli spokojeně dýchat čerstvý a vlhký vzduch od vody náhonu, kterému se někdy taky říkalo kanál. Retych už se nikdy do těch míst nevrátil, i když náhon byl poté zasypán a sveden do podzemí, ale kdoví, jestli ta nelibá vůně, která se po dešti objevuje z odpadů našich dřezů, umyvadel, van a záchodů není jako pomsta jednoho vodníka ze Starého Brna.

Zdroje a prameny k obrazové koláži (Nové sady v čase):

Závěrečný dovětek: Takových povídek je v knížce O brněnských vodnících dostatek, abyste se dozvěděli více o brněnských i okolních vodách a všeho, co se kolem vody točí. Sledujte seriál povídek dál, každou neděli jedna povídka. Budu moc rád za vaše komentáře a pamětnické postřehy níže v diskuzi!