Článek
Na to, jak správně polohovat ležícího člověka, vám dnes přesně neodpoví nikdo na světě. V každém domově seniorů nebo nemocnici narazíte na nepřeberné množství manuálů, tabulek a předepsaných technik. Jenže v tom byrokratickém lese plném pouček se často zapomíná na to nejpodstatnější: na obyčejné logické myšlení a vnímání těla jako živého organismu, ne jako kusu dřeva.
V provozech bývá zvykem, že za polohování odpovídá zdravotní sestra, která ve spolupráci s pohybovými pracovníky zaučuje pečující personál. Někdy se naše pohledy mohou trochu bít. Zatímco ošetřovatelský manuál vidí hlavně prevenci proleženin, my jako pohyboví pracovníci se díváme hlouběji – chceme zabránit zatuhnutí kloubů (kontrakturám), svalovému zkrácení a celkovým komplikacím z dlouhodobého ležení.
Boj o čas na chodbách domovů
Pravdou je, že v zařízeních často narážíme na nesoulad pečujícího personálu. Když na ně tlačíte, aby důsledně polohovali, jejich nejčastější odpověď zní: „Nemám čas.“ A já je lidsky chápu. Denní harmonogram je nahuštěný diametrálně odlišnými činnostmi. Nedostatek personálu na směnách je realita a nejde lidi rozdělit tak, aby jeden dělal jen hygienu, druhý jídlo a třetí desinfekce a polohování.
Jenže pečovatelům se snažím vysvětlit jednu věc: správné polohování vám čas nebere, ono vám ho v budoucnu šetří. Když klienta zanedbáte, zaděláváte si na proleženiny (dekubity). A boj s dekubitem, neustálé převazy, čištění a mazání mastmi vám ve výsledku seberou desetinásobek času a energie.
Já sám v praxi nejvíce využívám prvky kinestetického polohování. Proč? Protože nezatěžuje můj vlastní pohybový aparát. Nepotřebujete k němu hrubou sílu. I drobná pečovatelka dokáže bezbolestně otočit těžkého muže, pokud se umí správně postavit, využije přirozené páky lidského těla a přenese váhu přes kostní struktury klienta.
Neviditelné nebezpečí v domácí péči
Zatímco v domovech na systém dohlíží personál, ta největší dramata se odehrávají doma. Polohování je přitom nutné začít aplikovat okamžitě v domácím prostředí, ještě než vůbec začnete uvažovat o umístění stařečka do zařízení.
Běžná domácí lůžka, byť se rodiny snaží sebevíc, nejsou pro dlouhodobý pobyt ležícího člověka vhodná. Začíná to u matrací. Senior leží dny a týdny na jednom místě, matrace se rychle prolehne, a pokud je pod ní obyčejný pevný rošt, tlak na tělo je neúprosný.
Rodina si často myslí, že je vše v pořádku, protože nevidí otevřené rány. Jenže počínající proleženina se projevuje nenápadně – pouhým zarudnutím kůže, které po stlačení prstem nezbělá. Laik to přehlédne. A z tohoto mírného zarudnutí je k hlubokému, bolestivému dekubitu jen krůček. Senior navíc obrovsky trpí, ale kvůli kognitivní poruše nebo demenci neumí popsat, co přesně ho bolí. Jen sténá nebo se uzavírá do sebe.
Jak ulevit tělu s tím, co máte doma?
Přitom stačí zapojit logiku a s blízkým mluvit. Naučit se tělu ulevit. Nemusíte hned kupovat drahé zdravotní pomůcky.
- Obyčejná peřina: Stačí ji pevně srolovat a podložit jí záda, aby se odlehčila kostrč, nebo ji podložit pod ochrnutou (plegickou) ruku či nohu po cévní mozkové příhodě.
- Polohovací lůžko: Pokud je to jen trochu možné, zapůjčte si polohovací postel. Spousta hospiců, charit a domovů má náhradní lůžka a rádi je na dočasnou dobu zapůjčí. Sám jsem to absolvoval se svým otcem, když doma zůstal jako ležící onkologický pacient. Ta postel vám zachrání záda při podávání stravy i hygieně.
Televizní past: Pozor na detaily v místnosti
V domácnostech dělají rodiny jednu obrovskou, skrytou chybu – špatně umístí stolek s jídlem nebo televizi. Pokud postel nestojí tak, aby senior koukal na televizi přímo před sebe (v nohách lůžka), ale TV je na stěně z boku, zaděláváte si na stoprocentní průšvih.
Senior se chce dívat na svůj oblíbený pořad. Otočí hlavu a trup na jeden bok a v této strnulé poloze stráví hodinu a půl, což je průměrný čas jednoho filmu. Zkusme si to sami – po půl hodině nám začne trnout ruka a budeme rozlámaní. Imobilní senior se z té polohy sám nevrátí a tlak na ramenní kloub a kyčel spustí destrukci tkáně.
Pětiminutová hra, která vrací život
Všemu tomuto utrpení se dá předcházet pasivním i aktivním cvičením přímo na lůžku. Protahování končetin, ohýbání nohou v kolenou a jemné přitahování k břichu nenechá svaly zakrnět.
Často slyším: „Ale on na sebe nenechá sáhnout.“ To je o komunikaci. Nepřistupujte k seniorovi jako k úkolu. Udělejte z toho hru. Řekněte mu na rovinu: „Pojďte, zkusíme si trochu zacvičit, ať nám ty svaly nezatuhnou, protože pak by to moc bolelo.“ Pud sebezáchovy funguje i ve stáří.
Budete sami překvapeni, co všechno dokážete zvládnout za pouhých 5 nebo 10 minut. Pro unaveného seniora je deset minut intenzivního protahování na lůžku ekvivalentem našeho hodinového tréninku v posilovně. Je to obrovský posun, který mu vrátí prokrvení do těla, zlepší dýchání a hlavně – vrátí mu pocit, že jeho tělo ještě žije.
Toto téma je mnohem obsáhlejší a ve stručnosti se nedá vše říct a ukázat. Zkuste se třeba zeptat v diskusi nebo rovnou řekněte konkrétní zkušenosti či problém. Pokud neodpoví někdo ze čtenářů pokusím se rozhodně všem odpovědět já sám.
