Článek
Bude to zanedlouho 5 let, co můj otec odešel na druhý břeh. Kolikrát v práci sedím a vzpomínám, jak tehdy celá péče o něj probíhala. Nám se tehdy jako rodině podařilo splnit to největší, ale zároveň nejtěžší přání: táta mohl zůstat doma, mezi svými nejbližšími, a nemuseli jsme ho nikam převážet. Když se dnes dívám kolem sebe, je mi často hrozně smutno při pomyšlení, jak malému procentu lidí se to v naší zemi reálně podaří – prožít život až doslova do posledního dechu obklopen svými lidmi, doma.
Můj otec byl onkologický pacient. Když se mu recidiva rakoviny tlustého střeva vrátila po třech letech, všichni jsme si bláhově mysleli, že to nejhorší už máme za sebou. Mýlili jsme se. Ona ta potvora zákeřná, která v té či oné podobě dřímá v každém z nás a někdy se prostě probere, aby dokonala své dílo, mu tu poslední cestu vůbec neulehčila.
A neulehčila ji ani naší mámě. Jako třešnička na tomto hořkém dortu totiž moje sestra v té stejné době sama prodělávala těžkou fázi rakoviny. Moje máma na tom byla zdravotně podobně, ale měla v sobě tak obrovskou vnitřní sílu a oddanost své celoživotní profesi zdravotní sestry, že v sobě našla energii plně se obětovat péči o odcházejícího manžela a dědečka mých dětí.
Já jsem se v té první fázi vrátil z angažmá v olomouckém divadle zpět do rodného Brna. Od divadla jsem neodešel úplně, ale vyměnil jsem herectví za režii a pozici principála – otevřel jsem si vlastní divadlo, které jsem pět let provozoval. Abych divadlo uživil, provozoval jsem k tomu i klub, kde jsem sám vařil. To všechno proto, abych měl flexibilní čas, pronájem kousek od rodičů a byl jim neustále nablízku v případě potřeby.
Protože jako jediný v rodině vlastním auto, převzal jsem logistiku. Vozil jsem otce na různá vyšetření a chemoterapie, abych mu co nejvíc ušetřil tehdy tak drahocenné úbytky sil. V té první vlně bojoval neskutečně. Díky své obrovské houževnatosti a vůli tu potvoru zdolat měl před tou nemocí padesátiprocentní náskok. A v té první fázi ji opravdu porazil.
Když dojdou síly a tma se vrátí
Jenomže v té druhé vlně už na to sílu neměl. Nikdo z nás to už nečekal a ta nemoc se vrátila v mnohem agresivnější a brutálnější formě. Najednou jsme jako rodina stáli před zdí a museli se poohlédnout po nějaké pomoci zvenčí. Vůbec jsme nevěděli, kam se obrátit. Netušili jsme, co máme dělat, jak systém funguje a jak ulevit mámě a nemocné sestře, na které ta psychická a fyzická tíha drtivě dopadala.
Hledal jsem, ptal se a nakonec se nám jako zázrakem podařilo najít pomoc v terénní hospicové péči pod Charitou. Že to v té době stálo stovku na den (dnes je to tuším kolem stopadesáti korun), nikoho z nás vůbec nezajímalo. Peníze v tu chvíli nehrály žádnou roli. Ta neskutečná úleva spočívala v tom, že k nám dvakrát až třikrát týdně docházela úžasná paní, která pomohla s hygienou a nejnutnějšími úkony, které máma sama už prostě fyzicky nezvládala. Lékař z hospice byl navíc na telefonu kdykoliv, v případě potřeby.
Táta odcházel postupně a s tělem odcházely i kognitivní funkce. Ještě byl schopen jakési komunikace, ale ten propad byl pak neskutečně rychlý. Zařídil jsem tehdy přes známé polohovací lůžko z jednoho domova pro seniory, kde manželka mého kamaráda domluvila jeho zápůjčku, protože postel měli zrovna volnou jako přebytečnou. Od kamaráda lékaře z onkologie, který se o otce staral, jsem si tehdy vyžádal absolutní upřímnost. Chtěl jsem vědět na rovinu, jak na tom jsme. Řekl mi, ať počítáme spíše s týdny než s měsíci.
Polohovací lůžko v domácnosti
Byl začátek října, když jsem tátu už horko těžko dopravoval před domem do auta na kontrolu do nemocnice. Nebyl to žádný drobeček. I když kvůli rakovině strašně moc zhubnul, pořád měl kolem devadesáti kilo. Pořídil jsem tehdy domů vysoké ošetřovatelské chodítko s nadějí, že by se s ním zvládl přesunout alespoň na toaletu. Bohužel se mi podařilo ho do něj postavit jen jednou jedinkrát.
Táta v tom chodítku udělal krok, najednou takzvaně „vypnul“ a celou svou vahou se mi sesunul na zem. Nebyl schopen mi jakkoliv pomoci. Ta jeho absolutní „mrtvá váha“ mě v té úzké chodbě paralyzovala. Musel jsem zoufale běžet ven a zavolat souseda, aby mi pomohl tátu zvednout ze země a dopravit ho zpět na lůžko.
Z týdnů byly měsíce
V tu chvíli se otec dostal do plného stadia paliativní péče a máma už propadala beznaději, že to doma nezvládneme. Jenomže táta bojoval dál. Nebyl sice schopen to už říct slovy, ale bylo to na něm vidět v každém pohledu – strašně se snažil, dělal, co mohl, jen aby nám to usnadnil.
Přes Charitu jsme sehnali do zápůjčky mobilní toaletu na kolečkách přímo k lůžku a další kompenzační pomůcky. A stal se zázrak. Díky té domácí péči, klidu a vědomí, že je mezi svými, se z těch lékařem předpovídaných „týdnů“ staly nakonec měsíce. Táta s námi vydržel celé podzimní období a odešel až po Novém roce.
I když ty Vánoce byly kvůli jeho stavu nesmírně smutné a u štědrovečerního stolu s námi dokázal posedět jen malou chvíli, přesto s námi byl. Užil si dárky, viděl stromeček.
Pokud je rodina schopná – i přes obrovské množství osobních ústupků, slz a takzvaných obětí – vytvořit pro svého blízkého tuto možnost, a pokud najde pomoc u nezištných organizací, je důstojnost takového odchodu to nejcennější, co si rodina může do budoucího života odnést. Náš táta odešel pokojně. Do jeho posledního dechu jsme stáli všichni kolem jeho lůžka, drželi ho za ruku a mohli se s ním s láskou rozloučit.
Možná právě tento otcův odchod, ta fyzická dřina na chodbě, souběh těžkých nemocí v rodině a nutnost zjišťovat, jak vlastně systém funguje, nastartovaly moji novou profesní cestu. Hned vzápětí jsem vstoupil do sociálních služeb jako pracovník v přímé pečovatelské péči. Dnes je to moje profese, která mi dává obrovský, hluboký smysl. A z této pozice vyjadřuji tu nejhlubší úctu, obdiv a uznání všem kolegyním, kolegům a rodinným pečujícím, kteří tuto neskutečně těžkou, ale nádhernou práci v naší zemi dělají.
Závěrečný dovětek autora:
Děkuji, že jste dočetli tento pro mě nejdůležitější text. Rozhodl jsem se s vámi sdílet svůj osobní příběh, protože vím, kolik rodin dnes prožívá přesně ten samý souběh těžkých životních situací, co my před čtyřmi lety. Měli jste i vy možnost doprovodit někoho blízkého až do konce doma? Jak moc vám v té chvíli chyběly informace nebo pomocná ruka od státu? Budu moc vděčný za vaše upřímné příběhy v diskuzi. Pokud moji cestu sledujete, klikněte na tlačítko SLEDOVAT.
