Článek
A protože Evropa je pro jejich velikost poněkud těsná, začínají pokukovat po Asii. Ostatně, proč spravovat deset milionů obyvatel, když lze teoreticky zachraňovat několik miliard?
Myšlenka asijskoevropského národa je přímo velkolepá. Od Vladivostoku po Lisabon jeden lid, jedna budoucnost a patrně také jeden společný úřad pro vydávání občanských průkazů. Sídlo by mohl mít v Praze. Fronta by začínala v Portugalsku a končila někde za Uralem. Objednávkový systém by pochopitelně nefungoval.
V české politice by se takový projekt jistě ujal. Jedni by chtěli řídit kontinent z Bruselu, druzí by raději poslouchali Moskvu a třetí by prohlásili, že nepodléhají nikomu. Jen stranickému sekretariátu, koaliční smlouvě a výsledkům posledního průzkumu veřejného mínění.
A pak by přišla otázka, kdo tomu všemu bude velet. Tady bychom byli jako národ ve výhodě. Máme tolik samozvaných zachránců republiky, že bychom mohli každému přidělit jednu časovou zónu. Jeden by vládl ráno, druhý odpoledne a třetí by v noci vysvětloval na sociálních sítích, proč za všechno může ten první.
Český parlament by se stal vzorem světové demokracie. Zákon o společném soužití by měl čtyři tisíce stran, sedmnáct pozměňovacích návrhů ke každé větě a ustanovení, že o ničem se nesmí rozhodnout dřív, než se poslanci navzájem označí za ohrožení demokracie.
Vzniklo by také ministerstvo národní suverenity. To by dohlíželo, aby nám do ničeho nikdo nemluvil. S výjimkou těch, kteří nám právě půjčují peníze, dodávají energie nebo posílají instrukce, jak máme hlasovat. Suverenita je totiž krásná věc. Zvlášť když ji platí někdo jiný.
A mír? Ten by byl samozřejmě prioritou. Všichni by ho chtěli. Jen by se nedokázali shodnout, kdo má přestat střílet, kdo má ustoupit a kdo se má omluvit. Zato tisková konference o historickém úspěchu mírových jednání by byla připravena ještě před jejich začátkem.
Občan by mezitím dál stál ve frontě na lékaře, nadával na ceny a sledoval, jak se politici přou, kdo zachránil stát před katastrofou, kterou podle druhé strany způsobil právě on. Až by se nakonec ukázalo, že katastrofa nikam nezmizela. Jen dostala nové logo, tiskového mluvčího a poradce pro strategickou komunikaci.
Naše republika přitom měří necelých 79 tisíc kilometrů čtverečních. A i na tak malém prostoru dokážeme vytvořit tolik politického dusna, že by se za něj nemusela stydět ani celá Eurasie. Kdyby se politické sliby daly přeměnit na elektřinu, mohli bychom odstavit Temelín. A kdyby se za nesplněné sliby platilo, měli bychom státní rozpočet v přebytku ještě před Vánocemi.
Jenže naši političtí velikáni mají vyšší cíle. Překreslovat mapy, zachraňovat národy, obnovovat civilizace a určovat budoucnost světa. Na opravu výmolu před školou už jim nezbývá čas. To je příliš malý problém pro tak velké státníky.
A tak se nad mapou od Vladivostoku po Lisabon sklánějí další a další zachránci lidstva. Jeden má plán, druhý projev, třetí už si zkouší uniformu. Jen nikdo neví, kde sehnat peníze.
Možná bychom jim měli poradit, aby si nejdřív zkusili řídit Českou republiku. Ale to by po nich člověk chtěl opravdu hodně. Vždyť je mnohem snazší zachraňovat celý svět než opravit jednu českou silnici.
A úplně nejhorší je, že svět o tom zatím vůbec neví.
