Článek
Film Úsměvy Mony Lisy nás vrací do roku 1953 na prestižní ženskou univerzitu Wellesley. Julia Roberts tu hraje učitelku dějin umění, která se snaží studentky přesvědčit, že vzdělání není jen přípravou na sňatek, ale klíčem k samostatnému životu. A právě tady se dostáváme k fenoménu, který film výstižně zachycuje – ke konzervativní představě o „správné ženě“ poválečné Ameriky.
Dokonalá manželka jako ideál
Padesátá léta byla v USA érou stability, ekonomického růstu a předměstských vil. Televize a reklamy servírovaly obraz šťastné hospodyňky, která v dokonale vyžehlených šatech čeká na manžela s večeří na stole. Úspěch ženy se neměřil kariérou, ale tím, jak dobře zvládá domácnost a jak spokojená je její rodina. Vzdělání mělo v lepším případě zvýšit šance na „dobrého muže“.
První praskliny v dokonalé fasádě
Jenže realita nebyla tak růžová. Mnohé ženy cítily, že jim role manželky a matky nestačí. Pocit nenaplněnosti později trefně popsala Betty Friedanová ve své knize The Feminine Mystique (1963). Najednou se začalo otevřeně mluvit o tom, že ne všechny ženy chtějí být jen hospodyňkami – a že mít vlastní ambice není sobeckost, ale přirozená součást života.
Od hospodyňky k emancipované ženě
Šedesátá a sedmdesátá léta byla obdobím obrovských změn. Do hry vstoupila antikoncepční pilulka, ženy začaly masově vstupovat na vysoké školy a v roce 1972 zákon Title IX zaručil, že nesmějí být diskriminovány ve vzdělávání. Vrcholem pak bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu Roe v. Wade (1973), které legalizovalo potraty a ženám dalo dosud nebývalou svobodu rozhodovat o vlastním životě.
Je zajímavé, že ještě v 60. letech média oslavovala manželky astronautů programu Apollo jako „dokonalé hospodyňky“, které stojí po boku svých hrdinných mužů. Ve stejnou dobu už ale vyrůstala generace žen, která se odmítala smířit s tím, že jejich místo je jen u plotny.
Možnost volby
Do 80. let už bylo jasné, že role ženy se proměnila k nepoznání. Tradiční model sice nezmizel a mnoho žen v něm stále našlo naplnění, ale přestal být jedinou možností. Emancipace žen otevřela dveře k profesní kariéře, vzdělání i politické angažovanosti – a především dala ženám právo volit si vlastní cestu.
Úsměvy Mony Lisy tak dnes působí jako okno do doby, kdy se americké ženy nacházely na rozcestí. Mezi životem „dokonalé hospodyňky“ a touhou po sebeurčení. A i když to nebyla jednoduchá cesta, právě jejich rozhodnutí změnila podobu společnosti na desítky let dopředu.
