Článek
Léta jsem měl svého zubaře, stejně jako celá má rodina. Jenže pak jsem se přestěhoval a zjistil jsem, že jsou pravdivé připomínky mnoha lidí, že najít si zubaře, nebo obvoďáka, není tak samozřejmé, jak by z naší Listiny základních práv a svobod, mělo být zřejmé. Podle 31. článku této listiny má každý právo na ochranu zdraví a občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči. Na rozdíl například od zvířat. Zároveň je jasné, že je třeba respektovat, že právo na zdravotní péči je možno uplatňovat jen za podmínek, které stanoví zákon, který zároveň nesmí mít diskriminační povahu, aby v konečném důsledku měl každý občan zajištěn spravedlivý přístup ke zdravotní péči přiměřené kvality.
V praxi je to však takové, že mnoho lidí rezignovalo na toto své základní právo. Nejen mí vrstevníci, ale zejména mnoho mladých lidí si zubaře hledá na klinikách, kde zaplatí za úkony, které považuji dle svého úsudku za správné. Nepřemlouvají „obvoďáka“, aby je přijal. Dokonce se zdá, že když se prosakuje, že je těžké si najít zubaře či obvoďáka, tak to ani nezkoušejí. Neplýtvají svým časem. Jejich rezignace na možnost najít si zubaře, neznamená, že by také stát rezignoval a zdravotní pojištění od nich nepožadoval. Jedná se o jednosměrné nevyžadování uzavřené společenské dohody. Pokud se to týká pár jedinců, lze nad tím mávnout rukou. Pokud se z toho stává trend, je jasné, že přijde doba, kdy se masy aktivních lidí budou ptát, proč musí přispívat na péči, která jim není dostupná.
Dokud mi systém fungoval, řádně jsem chodil na preventivní prohlídky, vedl k tomu své děti. Když jsem po přestěhování zjistil, že mě jen tak nějaký zubař nevezme, přijal jsem situaci takovou, jaká je. Zkusil jsme to kde jsem mohl, a pak jsem si také zašel na kliniku, když už mě zub bolel. Zajímavá byla moje zkušenost z Bádenska v Německu. Zašel jsem k zubaři, pozdravil jsem, sdělil, že mě bolí zub, optali se, zda to vydrží do zítřka na objednání, nebo chci zákrok hned s příplatkem. Domluvili jsme se na zítra na čase, který mi vyhovoval. Šel jsem tam pouze jako občan pojištěný v ČR, přesto bylo ošetření levnější než v ČR doplatky za běžnou plombu, s přesným vysvětlením zákroku a dalších kroků. Pojistit se v Německu mi po této krátké zkušenosti dávalo smysl. Zdravotní pojištění v ČR mi zatím dává smysl pouze sociální. Jsou lidé, kteří mají náročné zdravotní podmínky, jsou případně v situaci, kdy si péči hradit nemohou. Ale pro mě osobně byla dosud, za mých 54 let, zdravotní péče pouze úřednická záležitost. Potřeboval jsme neschopenku, tak jsem o ni požádal „obvoďáka“. Potřeboval jsem nějaké razítko, že mohu učit, mohu dělat jinou činnost, za pár stokorun jsem vždy dostal potvrzení, že ano. Nakonec jsem přijal i jejich hru a nechal si změřit tlak a odpověděl na to, jak vidím a slyším. Nechci se rouhat. To není cílem. Je to jenom popis hry. Třeba mám jen štěstí, že když jsem nemocný, vím, že si musím odpočinout. Za ta desetiletí jsem dosud obvoďáka využíval jen jako prodlouženého pracovníka finančního úřadu. Platil mu za úkony, které po mě někdo požadoval, ale které můj zdravotní stav nijak neovlivňovaly.
Pak mi to došlo. Opravdový odborník je zvěrolékař. Pro běžné mediky jsou náročnými zkouškami anatomie a fyziologie. Těch kostiček, výčnělků, úponů, těch céviček a jejich cestiček… to chce opravdu mimořádnou paměť. To běžný člověk nedá. Není to jen gluteus maximus (sval na kterém sedíme), ale podrobný popis celé soustavy člověka, do nejmenších detailů. Včetně toho, jaké žlázy používáme, jaká hormony tvoříme atd. atd. Rozpitvat člověka a popsat ho, je jako popsat planetu Zemi. Kde je jaký stát a jaké hlavní město, zvládne záklaďák. Jaké hospodářství je v Japonsku a jaké na Fidži, to už je úkol pro středoškoláka. Vědět na celé Zemi, kde je jaká hloubka moří, kde je jaká průrva, natož když si to někdo usmyslí, jaká je kde městská ulička, kdo žije pod kameny Zmijího ostrova, či kolik má pater dům na Fifth Avenue, to už musí být téměř fotografická paměť. Aspoň na zkoušky.
Teďka si představte, že takový orangutan má podobnou náročně popsatelnou soustavu, nevím jestli stejnou jako pavián, ale asi podobnou. Je podobně těžké se ji naučit. A co kráva? Ani tu bych nepodceňoval. Co slepice? Psi? Prasata? Ryby, včely? To už jsou diametrálně odlišné soustavy. A všechny mají tisíce zákoutí. Všechna ta zvířata chtějí žít a dostanou-li se ke zvěrolékaři, pak ve většině případů ze závažných důvodů, aby přežili. Takový zvěrolékař toho musí opravdu hodně vědět o otázkách uzdravení a přežití. Na razítka pro úředníky není tolik prostoru, i když se to mění. Prostě mě napadlo, když přestává být dostupná zdravotní péče pro lidi, zda je úplně od věci svěřit se do rukou zvěrolékařů?
